Maratón klub Kladno

logo

Triatlon trochu jinak

Publikováno 4. 5. 2013

Místo konání: Kolo – silnice od Aše po Malé Trakany, Běh – Stochov – Krušovice, Plavání – nechte se překvapit na konci článku
Datum konání: 27. dubna – 1. května 2013
Start: 27. dubna 2013 10:00 trojmezí ČSSR – NDR – NSR
Cíl kola: Malé Trakany, hranice Slovenska a Ukrajiny, 30. dubna 2013 13:00
Startovné: V úhrnu 1350,– Kč
Suvenýr ze závodu: Itinerář a cyklistický dres (kolo), oficiální triko (běh), rozlepená bota (plavání)


Počasí: Teplota od 0 do 30°C, od Slunce v úplňku po krupobití vše, co si dokážete představit
Povrch: silnice, cesty, necesty
Délka cyklistické části: 282,6 km
Převýšení: nezanedbatelné Výsledek:** přežil jsem ve zdraví
Oficiální čas cyklistické části: 75 hodin

V tomto článku jsem se nechal inspirovat formálním stylem Petra Švandy. Snad se Petr ani případní čtenáři nebudou zlobit.

Pravidelně jednou za pět let pořádá Turistický oddíl mládeže Roháči Kladno cyklistický štafetový Non stop přejezd. V historii jsem absolvoval všechny, podobně jako všechny Přeběhy a téměř všechny Přechody. Letos termín kolidoval s Krušovickým soudkem a já se proto rozhodl svůj oblíbený běh tentokrát vynechat. Pak jsem ale narazil na statistiku účastí Soudku, kterou zpracovala Jana Kmuníčková (ještě jednou díky!). Zjistil jsem, že mám pětadvacet účastí v řadě a jsem na pátém místě ze zhruba 1200 běžců. Tohle přece nemůžu přerušit! Ale na Přejezdu musím být taky. A tak jsem začal spekulovat, jestli by se to nedalo skloubit. Vedoucí Roháčů a zároveň šéf Přejezdu Petr Soukup mi vyšel vstříc. A tak jsem měl volnou ruku k uskutečnění smělého plánu.

V pátek 26. dubna večer jsem tedy zamířil ke klubu Spirála. Sraz byl stanoven na 19. hodinu. Dostali jsme pěkné cyklistické dresy s logy sponzorů a také schematickou mapou Přejezdu Československa 2013. Pak jsme se se ženou Markétou ještě vraceli domů pro zbytek věcí. Cestou jsem píchnul přední galusku mého silničního speciálu, na němž jsem před pěti lety dojel z Kladna přes Prahu a Vídeň do Budapešti. Vzhledem k časové tísni jsem tedy nakonec vzal na Přejezd kolo po babičce, které jsem nechal nedávno opravit, takže má přehazovačku a dokonce přesmykač.

Noc byla vlahá, ještě večer bylo 20°C. Přespali jsme už na Spirále a ráno v pět naložili věci do autobusu. Zde bych měl asi pro nezasvěcené popsat pravidla Přejezdu. Jede se štafetově v pěti skupinách. Ty jsou tvořeny podle výkonnosti a také věku. První skupinu už tvoří cyklisté se slušnou výkonností, naproti tomu skupina číslo pět je tvořena dětmi a jejich dospělým doprovodem. Skupiny se střídají podle předem zpracovaného itineráře. Ten obsahuje časy průjezdů měst a předávek, průměrnou rychlost jednotlivých úseků a součástí jsou i výškové profily tras. Sestavení a zpracování itineráře zabere desítky hodin času, ale díky tomu pak máme vše potřebné v kostce na jednom místě. Je zde i seznam účastníků dle skupin a čísla na mobilní telefon. Letos nás čekalo 1100 km za 74 hodin. Start byl stanoven na 9. hodinu. To jsme ale nestíhali, takže se odstartovalo až v 10.

Po úvodním fotografování a filmování jsme rozjeli první společnou etapu Trojmezí – Pastviny. Po poledni pak naše skupina číslo 2 jela etapu Kynšperk – Horní Slavkov. Celou cestu je zima, okolo deseti nad nulou, ale zatím neprší. Déšť přichází až navečer. To jedeme ze Senomat na Rakovník. Padá tma, začíná foukat, na obzoru se blýská. Jedeme kolem Tyršova koupaliště po trase Rakovnické patnáctky a já vzpomínám na zdejší slavné obyvatele a rodáky. Tedy na pořadatele Rakovnické patnáctky Slávu Pilíka, na členy skupiny Brutus, která loni právě na Tyršáku slavila 45 let činnosti, a taky na mou ženu Markétu, toho času v doprovodném autobuse, která má rovněž Rakovník v rodném listě.

Z Rakovníka stoupáme na Amalín a přes Lány do Žiliny. Z deště se stává liják s ledovými krupkami. Předáváme štafetu skupině číslo pět. Já předávám se štafetou Markétě i kolo, které jsem si půjčil. Bohužel jsem zapomněl dát dolů sedlo. A tak se Markéta trápila ve skupině s dětmi se sedlem nahoře. V Žilině se střídají i naši řidiči. A tak zatímco ostatní pokračují v autobuse a budou sušit až do konce Přejezdu, já jsem za pár minut doma. Roztápím všechny radiátory a napouštím horkou vanu. Dávám sušit věci a usínám spánkem spravedlivých.

V neděli se budím neobvykle brzy. Na vlak se mi nechce, nestaví v Rozdělově a musel bych přes celé Kladno. Ze dvou autobusů raději volím ten dřívější. Jedu krátce před sedmou. Bylo by hloupé, aby tak dlouho připravovaná akce dojela na to, že jsem zaspal. Ve stochovské sokolovně jsem z běžců první, což se mi ještě nestalo. Zdravím se s Vaškem Čížkem a říkám mu o Přejezdu. Vašek je jedním z účastníků legendárního Přeběhu republiky z Aše do Vyšného Nemeckého. Na tomto přeběhu byl i Zdeněk Kučera, s nímž projíždíme itinerář a mnohá místa zná. Zdravím se i s Ivanou Jedličkovou, která pracuje s leadrem 1. skupiny Přejezdu Káďou. A mohl bych pokračovat. Kdybych měl vyjmenovat všechny účastníky, bylo by to 269 jmen!

Jsme na startu. Prohlížím si, co má na sobě můj soupeř z předchozích ročníků Zdeněk Jelínek, kdybych ho zase zezadu honil. Letos má šanci mě konečně porazit, ale nedám mu nic zadarmo. Vyrážím však podle sebe, nechci se zranit, i proto jsem volil vzhledem k dlouhému počasí dlouhé elasťáky. Natažený sval by byl nepříjemný. Nic takového se však neděje. Na základě mezičasů si dávám cíl běžet pod hodinu 40. A to se mi daří – v čase 1:38:20 dobíhám ve své kategorii 25. z 47.

Vašek Čížek mě ještě jako speaker v cíli uvádí jako raritu, ale já hlavně hledám očima Zdeňka Jelínka a jeho bráchu Martina. Souboj se nekonal, porazil mě asi o šest minut. Letos jsem na něj neměl, běžel výborně. Gratuluji mu a dávám si netradičně jediné pivo. Za deset minut už jsem v autě bratří Jelínků a volám panu Pohlovi. ,,Vše jde podle plánu, naše domluva platí. Řidič pojede autem tak v půl jedné a vezme Vás. Ozve se Vám na mobil.“ Tak rychle domů, nakoupit několik kilo banánů (já jsem taky dobrý opičák), čokolády a rohlíky. Stihnu i vanu, po Soudku jsem splavený, dal jsem do toho všechno. Za chvíli se ozývá řidič od pana Pohla a míříme autem na Moravu. Zprávy z Přejezdu se stále mění. V noci jedna ze skupin při bloudění Prahou nabrala 2 hodiny ztrátu. Tu se ale podařilo stáhnout. Mimo jiné i díky tomu, že místo skupiny 5, zdecimované nočním deštěm, jela její etapu dvojka. Kdybych tohle věděl, mohl jsem jet od začátku s pětkou a nevynechat ani jednu etapu. Takhle nemám vlastně celý Přejezd. Ale nemohu toho litovat. Rozhodoval jsem se na základě informací před Přejezdem a tohle jsem nemohl tušit. Důležité je, že jsem zase tady a jedu dál.

Jsem tady znamená v Telecí. Tam totiž směřuje náš vůz a zde také dochází ke střídání řidičů. Vysedám z auta svátečně oblečen (nepředstavujte si společenský oděv, ale rolák a čisté džíny). Honza Pávek mi hned říká, že je tu památná lípa, a jdeme ji kamerou natočit. Lípa je vykotlaná, uvnitř je prostor, a aby tam lidi nelezli, je tam dřevěná zábrana. Ale tu lze podlézt. Takže pochopitelně všichni jdeme do lípy (upozorňuji, že do lípy s malým l, podobnost s jistou restaurací je čistě náhodná). Při podlézání zábrany si umažu kolena svátečních kalhot a roztrhnu rolák. Tím je jasné, že v první cenové skupině už štěstí neudělám. Nezbývá mi než jet Přejezd, kde se na to tolik nekouká.

Chtěl jsem se ještě podívat na Maděru, bylo to 2 kilometry, ale už přišla předávka a jelo se dál. Já jel za chvíli etapu z Křenova do Slavětína. Po noci v autobuse jsme ráno jeli etapu Horní Bečva – Makov. Vystoupali jsme na Bumbálku a udělali fotky u sněhových jazyků poblíž silnice. Já při tom zapadl po kolena do sněhu. A už jsme na Slovensku, v Makově nám už za české koruny nenalejou. Ještě na české straně jsme nakoupili chléb a další potraviny. Jinak na Přejezdu se při zastávkách normálně vařilo, a mistr šéfkuchař Mirek Lišák Veiner zaslouží velkou pochvalu. Ale při zátěži se jí hodně, já žral jak kyselina. Taky jsem skoro nic neshodil, ale naštěstí ani nepřibral. Slunce zřejmě svítí jenom za Eura. V Čechách jsme ho prakticky neviděli, na Slovensku ho bylo plno. Dlouhé elasťáky šly do batohu. Teplota se zvyšovala a na ukrajinské hranici už bylo regulérní léto s teplotou třicet nad nulou.

Ale to předbíhám. V poledne si střihnu s trojkou navíc etapu Strečno – Stankovany. Silnice podél Váhu je hodně frekventovaná, jsou tam stavební úpravy, místy nám dělá ,,živý štít“ náš autobus s vlekem. Po chvíli je to lepší. Pak jedu s ,,dvojkou“ etapu Liptovský Mikuláš – Važec. A je to snad vůbec to nejkrásnější, co jsem v životě jel. Nejprve jedeme po silnici, pak po silničce a nakonec po horské stezce. Kolem cesty kvetou hořce a taky bodláky, o nichž vedoucí naší skupiny Květák tvrdí, že jsou jedlé a mají výtečnou chuť. Ponecháváme ho tedy u bodláčí, jezdí výborně, až se napase, určitě nás dojede. Stoupáme výš a vzápětí etapu zakončujeme úsekem, pro který má místní slovenčina výstižný název downhill. Celou cestu nadávám, že Markétino horské kolo, které si půjčuji, má zbytečně široké traktorové pneumatiky. Teprve teď vím proč. Některé gumové cvočky jsem na šutrech docela orval.

Ve Važci natáčím zasněžené tatranské velikány. Chtěl jsem jet ještě se čtyřkou navazující etapu na Spišské Bystré, ale raději si ji nechávám na zítřek a jdu dobít kameru. V restauraci Spišské Bystré navazuji kontakt s domorodci. Dělám hospodě rito objednáním turecké kávy. Pak bereme i pitnou vodu, ale napřed musím pro pobavení štamgastů zatančit odzemek s kanystry nad hlavou. Jen doufám, že čtyřka nedorazí moc brzo, abych stihl dobít kameru. Asi jsem se rouhal. Kamera je po dvou hodinách nabita a káva dopita. Pak zavírá hospoda a my pořád čekáme. Pak voláme na mobil skupině číslo 4. Zabloudili do Popradu. Pak se dostali na stezku, kde hrozí medvědi. Když jsme je později s autobusem objevili, choulili se k sobě strachem a zimou kousek od silnice. Máme ztrátu, ale jedeme dál. Brzy se vracíme zpět na místa uvedená v itineráři. Chtěl jsem jet se čtyřkou z Jaklovic do Košickej Belej. Ale naháníme ztrátu, a tak tuhle etapu jede jednička, a na tu výkonnostně nemám. Jedu tedy se svou dvojkou přes Košice a pak také s Markétinou pětkou ze Zemplínských Teplic do Cejkova. Stahujeme ztrátu. Poslední etapa mé domovské skupiny vede z Královského Chlmce do Velkých Trakan. A pak už jedeme všichni až na ukrajinskou hranici. Na hranici je spousta komárů. Děláme skupinové foto a taky se omočím v hraniční řece. Cyklistická část mého triatlonu končí za 75 hodin.

Střih. Autobus nás přes Poprad a jeho akvapark odvezl do Kladna. V osm odemykám byt. V deset se prezentuji na Šulákově memoriálu. Odbíhám závod, při brodu Kačákem zakopnu – a plavu. A to je tedy ta slíbená plavecká část mého triatlonu.

Díky všem, co dočetli až sem. Snažil jsem se krátit, co to šlo, ale škrtnout v mysli několik dní intenzivních zážitků bylo nad moje síly. Snad Vás článek aspoň trochu zaujal a třeba i pobavil.

Za rok chystáme Přeběh! Pavel Hop Kratina


Maratón klub Kladno

Je spolek se zaměřením na vytrvalostní běh a pořádání běžeckých závodů. 

Nabídka sponzorům


Anketa

Který den je nejlepší pro konání běžeckých závodů?
sobota (77.1 %)
graf
neděle (11.2 %)
graf
všední den (11.7 %)
graf

Připravujeme

ne 27. srpna 2017
Rakovnická 15

Kde: Rakovník – Zimní stadion
Délka trati: 15 Km
Start: 10:30
Informace zde


so 9. září 2017
Kladenský maratón

Kde: Městský stadion Kladno (Sletiště)
Délka trati: 42,195 Km
Start: 10:00
Informace zde

© Maratón klub Kladno | Mapa stránek | Napište nám