Maratón klub Kladno

Jak jsem pokořila maratónský limit ve Florencii

Publikováno 1. 12. 2012
Když přišla Irena Procházková s nabídkou zúčastnit se maratonu ve Florencii, říkala jsem si, že bych se tam mohla podívat leda jen jako turista. V té době jsem běhala ze zdravotních důvodů velmi sporadicky, občas jsem si odběhla nějaký ten závod do Poháru.

Stále však ve mně hlodala myšlenka, jak to udělat, abych byla plnohodnotnou součástí naší sedmičlenné výpravy. Nechtěla jsem se totiž smířit jen s rolí fotografky. Šestihodinový limit se mi nezdál dostatečně dlouhý a půlmaraton nebyl zařazený. Moc času na rozhodnutí ale nezbývalo, tak jsem se nakonec rozhoupala a na maraton se přihlásila.

Úponové bolesti mi dovolily odběhnout závod, v týdnu ho jít vyklusat, ale nic víc. Snažila jsem se tedy zařadit místo běžeckého tréninku rychlou chůzi a doufala, že kombinací běhu s chůzí se mi podaří vejít do limitu. Když se mi během posledních tří měsíců před maratonem podařilo uběhnout dva 15 km závody, byla jsem klidnější a můj plán přípravy jsem postavila na tom, že poběžím, dokud to půjde, a potom přejdu do chůze. Spočítala jsem si, že kdybych běžela půlmaratón do 2:22, tzn. pod 7 min/km, potom při rychlé chůzi 10 min/ km, by byla reálná šance limit splnit. V sobotu den před maratonem jsme s Mírou nachodili odhadem 20 km, jednak cestou k prezenci, ale hlavně jsme si chtěli prohlédnout památky, což se druhý den na startu zákonitě projevilo. Od začátku jsem cítila své úpony a k bolesti se přidala i obava, zda maraton vůbec dokončím. První čtyři kilometry jsem běžela s Irenou, chvíli jsme povídaly a já si řekla, že se budu dívat po Florencii, když už jsem tady. Desítkou jsem proběhla něco málo přes hodinu, to už jsem tušila, že uběhnout maratonskou vzdálenost nebude vůbec jednoduché. Od té doby jsem začala zpomalovat, ale ještě na 15. km jsem měla čas 1:32. Poté jsem začala cítit nepříjemný tlak a bolest v levém nártu. Několikrát jsem zastavila, abych povolila tkaničky, ale ulevilo se mi jen nepatrně. Začalo mi docházet, že jsem udělala školáckou chybu. Běžela jsem totiž v nevyzkoušených botách. No, poslední maraton jsem běžela někdy před osmi lety, tak jsem se zachovala jako nepoučený začátečník. Kolem 17. km se mi už běželo tak těžce, že jsem zvažovala svůj pokus zdolat maratonskou trať v půlce zabalit. Moje tempo bylo pomalejší a pomalejší. Zdálky jsem vyhlížela 21. km. Po vysněné půlce (oficiální čas 2:21) krize trochu pominula a já jsem se odhodlala pokračovat dále. Poběžím, dokud to půjde, řekla jsem si. Na cíl jsem zatím nemyslela. Od té doby jsem si měřila každý kilometr a propočítávala, jestli se ještě vejdu do limitu. Okolí jsem postupně přestávala vnímat a soustředila se na samotný výkon, jen jsem občas zaregistrovala mne předbíhající vodiče s balónky s výslednými časy stále pomalejšími. Co krok, to bolest nártu. Na 36. km noha řekla dost a odmítla pokračovat v běhu. Nezbývalo než přejít do chůze. To už jsem věděla, že maraton dám i s pěším závěrem. Posledních 400 m se noha v euforii zmátořila a já celá šťastná běžela do vysněného maratonského cíle v oficiálním čase 5:28:01 (reálný čas 5:25:10) a načala tak druhou desítku mých odběhnutých maratonů.

Alice Procházková, listopad 2012