Maratón klub Kladno

logo

ŠUTR54 aneb magických 36 km se dvěma „kufry“ a batohem

Publikováno 17. 11. 2012

Místo konání: Praha – Divoká Šárka
Délka běhu: 36 km – dvě kola
Datum konání: 8. listopadu 2012 – sobota
Start: 10:00 Praha, Soborská 34 – u dětského hřiště
Startovné: dobrovolné – 50 Kč
Suvenýr ze závodu: šutr (startovní číslo 44) – výhra v tombole dva šátky Inov-8
Počasí: polojasno, 5°C, vlhkost vzduchu 87%, východní vítr 11km/hod
Převýšení: 917 m
Povrch: 95% lesní cesty a stezky, 5% asfaltové cesty
Výsledek: celkově: 27 ze 45
Oficiální čas: 3:58:31 min.

Trailový závod Šutr54 má za krátkou dobu svého trvání (od podzimu roku 2010 jej organizuje běžec Michael Dobiáš) již velmi dobré jméno mezi běžci, kteří dávají přednost náročným běhům či ultra běhům v přírodě, po stezkách, které člověk často jen tuší a hlavně domácímu a kamarádskému typu závodů. V případě, že se půjdete proběhnout po trase tohoto běhu, tak vám vůbec nepřijde na mysl, že běžíte v Praze! Trasa je krásná, náročná a dá se říci kouzelná či dokonce magická. Z běhu ŠUTR dýchá něco, co vás na něj zaručeně přitáhne v budoucnu zpět.

Moje rozhodnutí zúčastnit se tohoto běhu, (nebudu to nazývat závodem, protože pro mě to závod v pravém slova smyslu nebyl), bylo podpořeno čtením krásných postů na blogu Petra Syblíka a také vyprávěním některých mých běžeckých kamarádů, kteří se již Šutru zúčastnili. Původně jsem koketoval s myšlenkou běhu na 3 kola, což je velice těžkých 54 km s převýšením více jak 1300m, ale po prohlídce trati 28. 10. 2012, kdy jsme si s několika dalšími nadšenci spolu s Michaelem proběhli trať v prvním čerstvě napadaném sněhu, jsem velice dobře zhodnotil své současné možnosti a rozhodl se běžet pouze 2 kola. Přemlouval jsem i kamaráda Pavla Honse, ale ten dal nakonec přednost 15km na Lhotecké Kaštance.

Celý týden před tímto během jsem však na běhání neměl téměř pomyšlení. V úterý 6. 11. ráno jsem se dozvěděl, že zemřela moje kamarádka, spolužačka Jitka Jelínková, se kterou jsme se znali od 5. třídy. A aby nebylo smutných zpráv málo, tak jsem se si odpoledne na netu přečetl, že zemřel Ivo Domanský, běžec, moderátor, fajn člověk a kamarád, kterého jsem si moc vážil a který pro popularizaci běhu v Československu a následně Česku udělal velice mnoho. Ve středu 7. 11. jsem absolvoval pohřeb kamarádky a bylo mi opravdu hodně smutno. Beru smrt jako něco, co k životu patří, spíše mě mrzelo, že člověk ne vždy využívá možnost, aby se s kamarády viděl, a často si řekne: „Před Vánocemi půjdeme zapařit na zábavu, tam se uvidíme“ A najednou……nic. :-( Již ve čtvrtek jsem ale musel vyběhnout, nebo bych se z toho všeho zbláznil. Pročistil jsem hlavu, ale namohl jsem si opět hamsting (asi to není normální, že mě po některých bězích bolí jako čert).

V pátek jsem se začal připravovat na Šutr nejen psychicky, ale i logisticky. Minulý týden jsem si objednal z netu přes kamarádku Lucku Urbanovou nový běžecký batůžek s Camelbakem, který mi v úterý Lucka doručila, a tak jsem se rozhodl ho vyzkoušet naostro. Příprava věcí mi většinou zabere půl dne :-))) Ono to probíhá tak, že si postupně vše připravuji na postel a různě kombinuji možné oblečení tak, abych byl připravený na všechny varianty počasí a zároveň toho měl co nejméně. Takže přes den sleduji předpověď a různě ubírám anebo naopak přidávám věci :-). Večer jsem vše nabalil do batohu a v klidu jsem mohl jít spát.

V sobotu ráno jsem vstával v 6 hodin. Nechtělo se mi z vyhřátého pelechu, tak jako vždy. Ale pokud bych nevylezl hned, tak bych usnul a zaspal :-( Nasnídal jsem se, ještě jednou jsem zkontroloval věci a kolem ½ 8 jsem jel do Prahy. Vzhledem k očekávanému počtu 230 závodníků, naplánoval Michael start dle počtu kol. V 9:00 vybíhali běžci na 3 kola, v 10:00 na 2 kola a v 11:00 na jedno kolo. Tím se v podstatě eliminoval nával při prezentaci. To že jsem vyjel tak brzo mělo dva prozaické důvody. Prvním bylo málo parkovacích míst v okolí startu a tím druhým moje snaha s něčím před začátkem závodu pomoci, pokud by bylo třeba. Před 8. hodinou jsem kousek od startu zaparkoval. Šel jsem se zaregistrovat – jako startovní číslo jsem si vytáhl z hromádky šutrů pěkný křemen se zlatým číslem 44 a poté jsem do devíti hodin pomáhal pořadatelům s nošením věcí z aut, krájením banánů, přípravou pytlů na odpadky či připevněním informačních cedulek. Byl jsem rád, že mohu být něčím nápomocný. V 9 odstartovali borci běžící 3 kola. Mezi nimi i pozdější vítěz Honza Havlíček, druhý Dan Orálek a třetí Radek Brunner. Byla mi hrozná zima a tak jsem na chvíli zalezl do auta, abych se zahřál. Kolem ½ 10 byl nejvyšší čas začít se převlékat do běžeckého. Zvolil jsem triko s windstopperem a na vrch lehkou mikinu, na hlavu šátek a na ruce rukavice. Na nohy kompresní kalhoty a ponožky – měl jsem sice strach z holých kolen, nejen kvůli zimě ale i kvůli možným pádům, ale kolena přežila bez úhony. A obul jsem Inov-8 Rocklite. Těsně před startem došel Honza Hanousek s Pavlem Zámostným a také Iva Digmayerová s manželem Martinem. Moc rád své kamarády na závodech potkávám. Prohodili jsme pár vět a již jsme se připravili na start. V 10 nás Michael pronesl: „Tak běžte“ a poslal nás na trať. Pro mě, jak už jsem zmínil, to nebyl závod v pravém slova smyslu. Zaběhnout nějaký dobrý čas bylo až druhořadé, hlavně jsem si chtěl těžký běh krásnou podzimní přírodou naplno užít. V prvním seběhu jsem trošku přidal, abych udělal pár fotek. Poté se vydal po jednom z mála asfaltových úseků dále. Před sebou jsem viděl Honzu s Pavlem, ale nijak jsem se nesnažil je doběhnout. Na to, že jsem před sebou měl víc než 35km bylo mé tempo kolem 5 min/km až moc rychlé. Zvolnil jsem a hned v prvním kopeci jsem přešel do chůze. Rozhodl jsem se všechny velké kopce chodit a bylo to dobré rozhodnutí. Podzimní přírodu během mého prvního kola zalily sluneční paprsky. Byla to paráda. Na 6. km mě předběhl Honza Havlíček a na 7. km Dan s Radkem. Ty jsem viděl před sebou podle GPS přesně 200m mého běhu. Asi na 11. km jsem snědl Fidorku, abych doplnil energii. Část kola jsem běžel s jedním běžcem, kterému jsem udělal na trase pár fotek, a dobře jsme si spolu pokecali. Ke konci kola jsem se mu trochu utrhl, ale nebylo to mým zrychlením, ale jeho zaběhnutím do křoví. Na konci prvního kola jsem poprvé parádně zakufroval. Překvapil jsem Digiho, který běžce na jednom úseku fotil, když jsem mu zavolal za zády. Trochu nevěřícně na mě koukal (a já na něho viz foto) a hned mi řekl, že běžím špatně, že ostatní běhají z druhé strany. Pobíhal jsem asi 3–4minuty sem a tam a hledal kudy běžet. Bylo to místo se smyčkou na „cílové“ schody, kterou jsme během prohlídky trati na konci října vynechali, a tak jsem nevěděl, kudy se na smyčku nabíhá. Až jsem zavolal na dva běžce, kterými byli shodou okolností Honza Hanousek s Pavlem Zámostným a ti mě nasměrovali na místo, kde jsem měl hledat odbočku. Pavla jsem poté ještě viděl, když mi fandil na schodech ve druhém kole, ale Honzu jsem již toho dne neviděl (zabloudil a poté spěchal domů, protože si zapomněl suché oblečení na převléknutí). Nakonec jsem smyčku proběhl a mohl jsem zamířit do cíle prvního kola. Na GPS jsem měl 18,2km. Na občerstvovací stanici jsem si dal kelímek limonády a kelímek nealko piva, zobnul si pár kousků sýra a vyběhl do druhého kola. Už v prvním seběhu mi bylo jasné, že další km se mi to poběží hůř a hůř, ale stejně jsem si běh užíval. Chvíli jsem běžel sám a na jednom, pro mě nepřehledném místě, jsem zakufroval podruhé. Místo zahnutí prudce doleva na úzkou stezku jsem pokračoval dále po širší cestě dolu kopcem. Po chvíli jsem se vzpamatoval a asi 100m dále v lese jsem viděl další dva běžce „s loďákem“. Ti byli až dole u silnice. Kousek, asi 200m, jsem se vrátil a nalezl odbočku na správnou cestu, po které jsem pokračoval asi 10 minut zcela sám. Poté mě doběhl jeden běžec ze dvou „zabloudilců“, ale protože běžel jen jedno kolo, tak jsme prohodili pár slov a on pokračoval ve svižném tempu dál. Po chvilce jsem před sebou uviděl běžící postavu a za chvíli jsem doběhl Lídu Filipovou. Chvíli jsme běželi spolu, pokecali jsme, já jí udělal běžecké foto a rozdělili jsme se až tehdy, když jsem si musel odskočit. Za chvíli jsem ji zase viděl kousek před sebou. Mezitím sebou ale Lída pěkně švihla na kluzkém blátě a listí. Než jsem ji doběhl, tak již byla na nohách. Lída komentovala však svůj pád s úsměvem a tak jsem neváhal a cvakl jsem pro ni „zablácené“ a „usměvavé“ foto. Pak jsme se již rozloučili a já zase trošku přidal do kroku. Průměrná rychlost běhu se již pohybovala v závislosti na profilu trati mezi 5:20 a 8:30min/km. Hlavně ta horní hranice byla o 90 vteřin pomalejší než v prvním kole. Na prudkém, velice kamenitém a běžecky těžkém seběhu mě při jednom kroku luplo v pravé patě či kotníku a pocítil jsem řezavou bolest směrem k achilovce. Bylo na čase zvolnit a dávat pozor na cestu. Po několika pomalejších krocích bolest přešla – asi si to sedlo zpět. Pak už mě čekaly do cíle „jen“ 3 prudké kopce nahoru a dva seběhy. Začínalo mi být chladno a byl jsem unavený, ale běh jsem si stále užíval. Ještě mě předběhl Vít Kněžínek, jehož cílem bylo zaběhnout 54km pod 5 hodin, což se mu nakonec podařilo s dostatečným předstihem. Podruhé jsem na schody již trefil v pohodě. Na běh v tomhle úseku již nebylo sil, a tak jsem byl rád, že jsem na konci schodů viděl Pavla a Ivu s Martinem, kteří mě do posledního kilometru běhu podpořili svým fanděním. Do cíle jsem doběhl tak akorát unavený a hlavně s úsměvem na tváři. Nahlásil jsem Evženovi Ge své startovní číslo a on si zapsal oficiální čas (který jsem bohužel nezapamatoval a jak jsem o týden později z výsledkové listiny zjistil, tak mi neodečetl hodinu, o kterou jsme my běžci na dvě kola startovali později). Jakmile jsem zastavil, tak mi začala být hrozná zima. Horší bylo, že klíče měl Martin a mě se moc nechtělo jít ke schodům, kde Martin fotil. Chvíli jsem čekal. Snažil jsem se chodit a také jsem se občerstvoval, abych se trošku zahřál. Když už jsem se rozhodl jít si pro klíče, tak se na okraji startovně-cílové mýtiny objevil Martin s Ivou a já se mohl jít převléknout do auta. Půjčil jsem Ivě svůj nový batoh, aby se s ním mohla proběhnout a otestovat si ho. Navlékl jsem na sebe 5 vrstev, ale zahřál mě až vynikající zázvorový čaj. Ochutnal jsem domácí slané koláčky od Michalovi maminky, řízek s bramborovým salátem a také moc dobrý domácí štrúdl. Tohle všechno jsem zapíjel nealko Bernardem a zázvorovým čajem. Vydržel jsem si povídat a fotit celé dvě hodiny, až do vyhlášení výsledků a tomboly. V tombole jsem vyhrál dva šátky-multifunkční tunely. Už jsem si říkal, že si na zimu jeden budu muset koupit a hle najednou mám dva. Po tombole jsem se rozloučil s ostatními, nasedl jsem do auta a za ½ hodiny jsem byl doma. Uvařil jsem si teplý čaj a napustil plnou vanu, kde jsem si krásně zarelaxoval.

Jak bych hodnotil Šutr54? Je to další perlička či spíše perla mezi závody, které jsem letos běžel. Michael Dobiáš s rodinou a ostatními dobrovolníky odvádějí kvalitní pořadatelskou práci a atmosféra závodu se nedá v ničem porovnávat s „komerčními“ běhy. Fakt, že každý si může vybrat, jak moc si chce dát do těla (kolik kol poběží) z tohoto běhu dělá závod nejen pro ortodoxní ultraběžce, ale i pro nás ostatní :-), kteří se mezi ultráky ještě počítat nemůžeme :-)).

Odkaz na foto: http://1bubobubo.rajce.idnes.cz/…1_10_Sutr54/

Petr Švanda


Maratón klub Kladno

Je spolek se zaměřením na vytrvalostní běh a pořádání běžeckých závodů. 

Nabídka sponzorům


Anketa

Který den je nejlepší pro konání běžeckých závodů?
sobota (78.1 %)
graf
neděle (10.8 %)
graf
všední den (11.1 %)
graf

Připravujeme

so 4. listopadu 2017
Malá Křivoklátská

Kde: Křivoklát, sportovní areál Kolečko
Délka trati: 6 Km a kratší
Start: 9:40 – 11:30 Podrobnosti
zde


so 11. listopadu 2017
Lhotecká Kaštanka

Kde: Lhota, okres Kladno, restaurace U splavu
Délka trati: 15 Km
Start: 10:30
Informace zde

© Maratón klub Kladno | Mapa stránek | Napište nám