Maratón klub Kladno

logo

Krušovický soudek očima běžce

Publikováno 29. 4. 2012

Motto: ,,A který to vlastně byl ten Louštín? Já jsem ho nějak proběhla a ani nevím, který to byl.“ Markéta Kratinová v cíli Krušovického soudku.

Už je to dlouhých 16 let, co jsme přivítali první zástupkyni Roháčů v cíli jednoho z nejtradičnějších kladenských běžeckých závodů. Tehdy jsem o tom napsal článek do oddílového časopisu Horác a jsem rád, že krátký úryvek je dodnes na titulní straně stránky věnované závodu. Mám totiž tento běh opravdu rád.

Letos se k účasti odhodlala Markéta a její tréninková píle dávala tušit, že to myslí opravdu vážně. A tak jsme se tradičně poslední dubnovou neděli vydali tentokrát pěšky do Kamenných Žehrovic, odkud nás měla vézt Jitka Růžičková. Běžela tak dlouhý závod taky poprvé a dohodly se, že by mohly běžet spolu. Z vlaku, který stavěl v Rozdělově, udělali rychlík, a tak jsme se rozhodli jít touto cestou. Těsně před Žehrovicemi nám však zastavila limuzína pana prezidenta Maraton klubu Franty Tůmy, jemuž tímto děkuji, stejně jako paní řidičce a osádce vozu. Jitce jsme jen zavolali, že odvoz máme, aby na nás zbytečně nečekala.

Zaprezentovali jsme se ve stochovské sokolovně. Pozdravili jsme se s mnoha tradičními účastníky a legendárními běžci, kteří už v současnosti běhat nemohou, ale vídáme je na našich závodech jako diváky a pomocníky. Dali jsme si věci do autobusu a po krátkém rozklusání se šlo na start.

Hned na startovní čáře jsem si očima vyhledal Zdeňka Jelínka, který měl být mým hlavním soupeřem. Bavili jsme se před rozklusáním a říkal, že Soudek je jediný závod, kde mě dosud neporazil. Asi to souhlasí, už mě ,,udělal“ i na Rozdělovském čtvrtmaratónu, ovšem já raději vzpomínám na můj vítězný souboj ,,O mistra severního Rozdělova“ z čtvrtmaratónu roku 2010, kdy jsem byl naposledy z nás dvou lepší.

Po startovním výstřelu se celé pole více než dvou set běžců dává do pohybu. Probíháme Stochov a dostáváme se do třešňové aleje. Je krásné horké letní dopoledne. Slunce mi pere do kebule a na konci pole vidím nad rašícím osením palmy a beduíny na velbloudech. Na to, že jsem si nic nešlehnul, přišly letos halucinace docela brzo. To je asi z vedra. Jak psal Miloš Kmuníček na stránkách Soudku, únavě (a asi i horku) je třeba utéct. Zrychluji tedy a můj mezičas nad stoupáním před Novým Strašecím odpovídá výsledku někde nad hodinu třicet, což je můj cíl.

K fotbalovému stadionu běžíme se Zdeňkem společně. ,,Že já starej vůl se vždycky nechám nějakým pacholkem vyhecovat!“ láteřím směrem ke svému spoluběžci. Smějeme se. ,,Klid, bude to ještě dlouhý“, odpovídá.

Další dialog spolu vedeme nedaleko Bucku. Stále se svého soka držím, a tak se odhodlává k zastrašování. ,,Když bude Pavlík v cíli přede mnou, tak mu podraž nohy,“ nabádá člena svého týmu, který tu na něj čeká. ,,Kašleme na falešný kamarádství“, zní odpověď. A tak jsem je oba utřel. ,,Po závodě napíšu článek na Internet a za tohle vás vosolím!“ Po této mediální hrozbě Zdeněk podezřele zmlkl a až na Louštín se mnou nepromluvil. A pak už nebyl čas, protože dál jsme neběželi úplně společně. Ale to předbíhám. Tedy – předbíhám povídání v tomhle článku. Ve skutečnosti spíš ostatní předbíhají mě. Dostáváme se k občerstvovací stanici před přeběhem Karlovarské silnice. Jsme tam zhruba hodinu šest minut po startu. Abych pokořil jako zamlada hranici 90 minut, musel bych být v tuhle dobu už pod Louštínem. Ale běžet pod hodinu čtyřicet je reálné. Tenhle cíl tedy zřejmě splním. Horší je to z hlediska našeho vzájemného souboje. V krátkém finiši v ulicích Krušovic mě zřejmě Zdeněk porazí. A na to, abych zrychlil teď, sílu nemám. Ve výběhu na Louštín navíc volí Zdeněk lepší stopu a získává pár metrů náskoku, který se neustále zvětšuje. Diváci Eurosportu vidí na záběrech mobilní kamery, že je rozhodnuto. Bookmakeři renomovaných sázkových kanceláří by v tu chvíli nevsadili na Hopa ani zlámané euro.

Nejvyšší čas s tím něco udělat. Postupně se dotahuji. ,,Nikdy se neohlížej“, vzpomínám na radu, kterou mi kdysi jako začínajícímu běžci dal jeden ze starších kolegů. ,,Když se ohlédneš, ten za tebou vidí, že už nemůžeš. I když je ti blbě, koukej na ty před tebou“. A v téhle situaci je teď Zdeněk. Ostatní ho předbíhají, tuší, že mě má za sebou. Neví jak daleko. A nemůže se otočit. Jde před něj skupinka čtyř běžců. Jsou pár metrů před ním.

TEĎ! Vyrážím plnou rychlostí, které jsem po nočních ,,šestnáctkách“ v týdnu v práci a šestnácti kilometrech běhu ještě schopen. Nevím, jak dlouho budu schopen tempo udržet. Snad pár set metrů. Pak se Zdeněk prožene kolem. Ale budu si v cíli moct říct, že jsem pro to udělal maximum. Prohrát v takovémto souboji není ostuda. Rvu to tedy, co to dá a jak dlouho to dá. A kupodivu to dá docela dlouho, a když už docházejí síly, je tu dvoukilometrový padák do Krušovic. Tak běžím, jak se dá, pár běžců jde přese mě, zaregistruji třeba Pavla Břízu. Ale už je tu cílová rovinka. Čas na časomíře se zastavil a pak vrátil o moc let zpátky. Takhle jsme tu v 90. letech bojovali s Pavlem Doležalem! A lidi tleskaj a holky v cíli se smějou (povzbuzovaly i v průběhu závodu a moc jim za to děkuju) a já jásám a raduju se a nikdo z těch lidí neví proč. Můj soupeř je ještě na trati.

Přijímám gratulaci od Vaška Čížka, který ten závod vydupal ze země, třicet let stál v jeho čele a i nadále je hlavní postavou. Pak padám na trávu a pár desítek vteřin intenzivně dýchám. Vstávám a potřesu si rukou se Zdeňkem, který mezitím doběhl. ,,Tak napřesrok,“ loučíme se. Pak si dám ve dvoře pivovaru jedno ,,na žízeň“ a vyrážím naproti Markétě a Jitce. Cestou si ještě od Karla Kozla půjčuji propisku a smolím cestou báseň, která mě v cíli napadla. Ale daleko jít nemusím. Potkávám Janu Kmuníčkovou a Ivu Voštinkovou a pár minut po nich už si to metelí k cíli Markéta s Jitkou. A běží lehce, je vidět, že si to proběhnutí na pěkném jarním sluníčku jaksepatří užily. O všem konečně svědčí jeden výrok z cíle. ,, A který to vlastně byl ten Louštín? Já jsem ho nějak proběhla a ani nevím, který to byl.“ Tak takhle popsala bezprostředně po doběhu dojmy z obávané ,,vrchařské prémie“ moje žena. A já ji nejen za takovéto ,,věty-perly“ mám moc rád.

V cíli pak byla tradiční výborná atmosféra včetně piva a živé kapely hrající i písně mé oblíbené rakovnické kapely Brutus. Takže jsme si trsli i rokenroly. Přesto jsme ale raději využili přistaveného autobusu a jeli se domů léčit. A taky napsat tenhle internetový článek. Omlouvám se za jeho délku, ale vykecal jsem se a třeba bude od mých článků ze Soudku zas na patnáct let pokoj.

Pavel Hop Kratina


Maratón klub Kladno

Je spolek se zaměřením na vytrvalostní běh a pořádání běžeckých závodů. 

Nabídka sponzorům


Anketa

Který den je nejlepší pro konání běžeckých závodů?
sobota (78.1 %)
graf
neděle (10.8 %)
graf
všední den (11.1 %)
graf

Připravujeme

so 4. listopadu 2017
Malá Křivoklátská

Kde: Křivoklát, sportovní areál Kolečko
Délka trati: 6 Km a kratší
Start: 9:40 – 11:30 Podrobnosti
zde


so 11. listopadu 2017
Lhotecká Kaštanka

Kde: Lhota, okres Kladno, restaurace U splavu
Délka trati: 15 Km
Start: 10:30
Informace zde

© Maratón klub Kladno | Mapa stránek | Napište nám