Maratón klub Kladno

logo

Pocity maratónce 5

Publikováno 11. 4. 2012

Dvakrát nevstoupíš do stejné řeky, říká jedno přísloví. Mně se však podařilo tuto moudrost popřít. Místo průzračné bystřiny, z které by se dalo bez obav pít, jsem se až po krk ponořil do stoky plné odpadků, dusičnanů, dioxinů, těžkých kovů a dalších nejmenovaných svinstev. Na mysli mám samozřejmě svoji imaginární řeku, řeku o šířce – či chcete-li délce 42,195 km, řeku jménem Maratón.

Stejné kalné maratónské vody jsem zažil v roce 2010 v rámci Kladenského maratónu a hned následujícího roku 2011 při Unhošťském maratónu. Pokud nebudu chtít vidět příčinu v nedostatečné trénovanosti, za všemi lapáliemi v obou případech stály splašky mé soukromé Žluté řeky, které způsobily nadměrnou difuzi minerálních látek přes buněčné membrány, a já odešel během závodu na nástup křečí.

Dva ročníky před Chuang-che jsem však dvakrát vkročil do průzračných a chemicky netečných vod někde daleko od civilizace. Výsledkem byly mé dva nejlepší maratónské časy, v roce 2008 s hodnotou 3:48:57 a následujícího roku ještě vylepšenou na mých rekordních 3:43:45. Společným jmenovatelem tehdejších horských říček s neutrálním pH 7 a s obsahem nečistot hluboko pod 1 ppm se stala moje strategie přísného dodržování po většinu tratě kilometrového času 5:30 se závěrečnými kilometry dle hesla – a pak se uvidí. Opravdu se vidělo a v létech 2008 a 2009 jsem dokončil závod bez výraznějších známek vyčerpání. A to při celkové tréninkové kilometráži nižší, než při následujících ne příliš úspěšných startech.

Po loňském, již zmíněném nepříliš úspěšném startu, jsem nahlásil odchod do maratónského důchodu. Spousta kamarádů mě dlouhou dobu přesvědčovala, abych své rozhodnutí změnil. K nejneúnavnějším přesvědčovatelům patřili asi Pepa Beránek a Míra Urbanec. Také Sláva Pilík si přisazoval a pozadu nezůstal ani Franta Tůma, který se mě dokonce snažil zlomit i pomocí krásného kanárkového trička, které je připravené pro účastníky letošního Kladenského maratónu. Já jsem však stále trval na svém ne!

Od začátku letošního roku jsem byl připraven pokračovat ve svém oblíbeném měsíčním tréninkovém objemu něco málo přes 200 km. Říkal jsem si, že když to fungovalo celý loňský rok, kdy až na výjimky jsem Františka stabilně porážel, proč by to nemělo stačit i letos. V mém přesvědčení mě utvrdil i první letošní závod na Kožovce, kdy jsem Františka opět porazil a v klidu jsem se těšil na úspěchy v dalších závodech.

Po měsíci a půl jsem však narazil. František mně ukázal záda hned v následujícím Svatojánském závodu v Dubí. Já jsem si však myslel, že se jedná jen o jakousi anomálii způsobenou mým týdenním tréninkovým výpadkem a že se vše brzy k normálu navrátí. Blížil se členitý Těškovský okruh a já věřil, že v kopcích zase Františka setřesu a oplatím mu porážku. Skutečnost však byla zcela opačná. Ve stoupání se mně Franta s nečekanou lehkostí začal vzdalovat a při závěrečném seběhu se mně ztratil v modravých dálavách. Jen jsem nevěřícně v cíli zíral na rozdíl jedné a půl minuty a současně jsem pochopil, že situace je vážná. Svoji převahu František potvrdil hned na následující Narozeninové pětce, kde mně nadělil více než minutu a tím mně ukázal, že je momentálně úplně někde jinde než já.

Poslední svoje naděje jsem vkládal do Ořovského. Jednalo se o horský okruh, který mně vždy seděl a kde jsem Frantu porážel i o minuty. Během celého závodu jsme se s Frantou několikrát vzájemně předběhli. Že to nebude nic jednoduchého jsem pochopil v průběhu předposledního stoupání, kdy František smazal můj náskok a dokonce šel přede mne. Já na hranici rizika jsem sjezdařským způsobem šel do čela při posledním sešupu na skalnatém krkolomném svahu, ale v několika set metrovém přeběhu po vrstevnici šel Franta zase přes mě a vytvořil si asi patnáctimetrový náskok. Zbývalo poslední stoupání na Ostrý Roháč, v jehož polovině jsem se na Františka zase dotáhl. V tomto okamžiku moje taktická chyba mě připravila o možnost bojovat o vzájemné pořadí. Situaci jsem vyhodnotil tím nejnevhodnějším způsobem a to, že zůstanu za Frantou v závěsu a pokusím se o přesprintování v závěrečné stometrové rovince před cílem. Rozklepaná kolena po ostrém stoupání na jedné straně a psychologická výhoda prvního zdolavšího stoupání s okamžitým náskokem 4 – 5 m na toho v závěsu na straně druhé, společně rozhodlo, že k pokusu o předběhnutí vůbec nedošlo a František zvítězil i v této mé bývalé doméně!

Je jasné a pochopitelné, že jsem se začal zajímat a pídit co stojí za tak strmým Františkovým výkonnostním vzrůstem. Dozvěděl jsem se, že běhá přes 300 km měsíčně, tedy o 100 km více než já. A nejen, že běhá více, ale i kvalitněji včetně intervalů a stupňovaných běhů. Vše prý důsledně podle rozpisu jeho osobního trenéra. Nabyl jsem proto přesvědčení, že je třeba Frantu utvrdit, že to s ním jeho trenér nemyslí dobře, že ho chce zničit a že by si měl co nejdříve najít kouče jiného. Chtěl jsem prostě Frantu přesvědčit, že jeho trenér je despota a že se ani nedá vyloučit jeho výzva k přímému rohovnickému souboji, jako se to stalo kdysi v případě trenéra hokejistů Omsku.

Ale vraťme se ke mně a k mým nemaratónským ambicím. V průběhu zimy a nastupujícího jara jsem najel na kmuníčkovský model přípravy. Jednou jsem totiž vyslechl Miloše, jak vykládal, že během víkendu se vždy snaží v sobotu a v neděli naběhat maratón. No a protože výsledky Miloš měl, usoudil jsem, že se jedná o docela dobrý a bezbolestný trénink. Několik víkendů za sebou jsem zhruba maratónskou vzdálenost uběhl, ať již formou 19 a 19 či 26,5 a 15,5 km. Časy se pohybovaly vždy těsně pod 5min/km. Tady uzrálo moje přesvědčení, že když dokážu uběhnout s necelou 24 hodinovou prolukou mezi dvěma běhy maratón v celkovém součtu pod 5 min/km, byl by v tom čert, abych v relativním poklidu a bez větší námahy nezdolal maratón za 5:30/km a to i v případě, že bych zapomněl zmíněnou 24 hodinovou proluku zařadit!

Sedmého dubna jsem vyjížděl z chaty autem do ranního pošmourného, chladného a místy i deštivého Unhoště s nejasnou představou, co vlastně poběžím. Už před čtrnácti dny jsem se Benovi nahlásil jako účastník půlmaratónu. Ve skrytu duše ve mně však hlodal čertík pokušitel vyzkoušet úspěšnost kmuničkovské tréninkové metody v praxi. Vše jsem vyřešil při prezentaci zápisem do pole běžců zápolících s poloviční tratí, ale jedním dechem jsem požádal Zdeňka Kučeru, aby pokud po půlce nebudu ještě dostatečně pobavený a zařadím-li, ještě nějaké to kolo navíc, aby mě neodchytávali či naházeli na mě síť.

Problém s tratí byl tedy vyřešen a já jsem se začal zabývat neméně závažnou otázkou, co na sebe. Po chvíli pobíhání s nástěnným teploměrem před unhošťskou sokolovnou společně s dalšíma dvěma či třemi stejně postiženými jedinci jsme svoje teploměry zkalibrovali a domluvili jsme se, že je větrno a teplota 5,1 st. Celsia. Rozhodl jsem se pro dlouhé elasťáky a dvě silná moirová trička s dlouhým rukávem. Deset minut před startem jsem vyšel ven, abych zjistil, že je všechno špatně. Nepociťoval jsem žádný chlad a tak jsem pelášil zpět prohrábnut svou naditou tašku se sportovním oblečením nabízející běžecký komfort od –5 st. Celsia až po letní tropy. Dílem okamžiku byla výměna jedné silné moiry s dlouhým za slabou s krátkým, přepnutí čísla a tři minuty před výstřelem jsem stál připraven na startovní čáře příjemně chlazen profukujícím větříkem a skrápěn dešťovými kapkami.

Po krátkém Benovu vysvětlení desetinásobně zdolávaného okruhu, na kterém by snad nemohli zabloudit ani orientační běžci, jsme vyrazili. Moje taktika byla jednoduchá. Zkusím to rozběhnout v maratónském tempu, pro mě 5:30/km a záhy se uvidí. Pokud to nebude nic moc, zrychlím a ukončím své účinkování na půlmaratónu. Budu-li se cítit dobře, pokusím se udržet tempo 5:30/km a po pěti okruzích se rozhodnu, co dál.

Abych se co nejlépe trefil do požadovaného tempa, použil jsem ještě jednu berličku. Hodinu před startem jsem si část okruhu – a to po směru hodinových ručiček – projel autem, abych zjistil, kde je čtvrtý, třetí a druhý kilometr okruhu. První jsem zjišťovat nemusel, byl jím relikt z Neumannovy stezky, který byl Benem ponechán a ekologicky neodstraněn z asfaltového povrchu polní silničky. Tak jsem zjistil, že čtvrtý kilometr okruhu leží u vchodu do restaurace na konci náměstí, třetí u voliéry se zlatým bažantem v postraní ulici paralelní s hlavní třídou a druhý u domu s cedulí „Kamenictví“ naproti Domovu důchodců.

Krátce po startu samá pozitiva. Běželo se mně lehce, cítil jsem příjemný chlad. Určité problémy jsem si nechtěl připouštět ani na kontrolních bodech, kde jsem stále zjišťoval, že jsem rychlejší a že se mně nedaří brzdit, seč jsem se o to stále snažil. Výsledkem byl první okruh s kilometrovým časem 5:15. Dvě deci iontového nápoje a umravněné tempo 5:27 v druhém okruhu. Rozhodl jsem se dále nezpomalovat a zachovat si zhruba minutový náskok oproti rozpočtu vytvořený v prvním okruhu. Byl jsem přesvědčen, že o 15s rychlejší první čtyři kilometry nemohou v celkovém účtování znamenat nic významného a to jak v pozitivním tak negativním smyslu.

Během třetího, čtvrtého a pátého okruhu žádné změny v mém běžeckém rozpoložení. Běželo se mně lehce, kontrolní body fungovaly a kilometrové časy se ve zmíněných okruzích pohybovaly v rozmezí 5:26 – 5:28. Blížil jsem se však do konce pátého okruhu a nadešel čas rozhodnutí. Běžecky žádné problémy, byl jsem vhodně oblečen a stále jsem neměl pocit, že bych už něco běžel. Všechny zmíněné ukazatele mě jednoznačně směrovaly do dalších okruhů. Navíc jsem si řekl, že nakonec se na to mohu kdykoliv vykašlat. Obligátní dvě deci iontového nápoje a už jsem prosvištěl podél přístřešku s ukrytými rozhodčími do šestého kola. Žádná síť, žádné protitankové zátarasy.

Aby to nebylo tak jednoduché, zazlobilo počasí. Vytrvalejší déšť, vyrobil na nerovnostech asfaltových cest kaluže, kterým nebylo dost dobře možné se vyhýbat, z mírných svahů dokonce začala po silnicích stékat voda, která posléze začala protékat i běžeckou obuví. A aby tomu nebylo dost, přihnala se i sněhová vánice. I když sněhové krupičky nic moc, na jednu stranu to bylo lepší než déšť, protože krupky se od svršků odrážely jako pingpongové míčky a nezpůsobovaly jejich další promáčení.

Přes všechnu nepřízeň počasí se mně v šestém a sedmém okruhu dařilo držet čas v rozmezí 5:29 – 5:31 na kilometr. V osmém okruhu po třiceti kilometrech jsem si najednou začal uvědomovat, že už jsem něco běžel. O slovo se stále úporněji hlásil palec u pravé nohy v podobě cukání a nastupující křeče. Zjistil jsem, že částečně pomáhá přidupávání, což však zase stálo více energie a z běhu se vytrácela lehkost. Přesto jsem ještě v osmém okruhu udržel kilometrový čas jen lehce nad 5:30. Zhruba 8km před cílem jsem však na tom byl nesrovnatelně lépe, než při posledním kladenském maratónu 12,2km před závěrečnou metou. Proto jsem se i rozhodl pokračovat, pokud to jen trochu půjde a nezahodit pracně nashromážděné kilometry do kanálu. Velice emotivně na mě v této době působily povzbudivé výkřiky či jen významná pokývání hlavou v podání mých spoluběžců a kamarádů Pepy Beránka, Míry Urbance, Pavla Burgera nebo Pavla Honse. Velice povzbudivě na mě zapůsobil výkřik Franty Tůmy cca 7 km před cílem „To už dáš“ a to zrovna v okamžiku, kdy palec u pravé nohy právě silně zazlobil. Zřejmě mu nesvědčila již delší dobu trvající koupel v ne příliš teplé, botou protékající vodě.

Dobrým duchem našich závodů v rámci Kladensko – Rakovnického poháru je Alice Procházková. Organizuje, ale především nás fotí při závodech a to hlavně v okamžicích, kdy jedeme takzvaně na plný plyn. Na internetu uveřejněných snímcích se pak často na těchto momentkách téměř nepoznávám a připadám si na nich mnohdy o deset let starší. Podobné proměny jsem měl možnost sledovat i u mých spoluběžců na vlastní oči a to díky smyčce zařazené do okruhu. Kluci přede mnou během několika okruhů stárli jako ve zrychleném filmu a pravděpodobně by si je v jejich stavu ani žádný režisér nevybral jako vizážisty na reklamní kampaň pro bioprodukty na zdravou stravu či pro propagaci parfémů Adidas. O to silněji působila jejich přátelská gesta, i když oni sami na tom očividně nebyli nejlépe.

V devátém okruhu klesl můj kilometrový čas na 6:06 a palec se hlásil ke slovu stále častěji. Zcela jsem vypustil běh po chodnících, protože každý schod či nerovnost by působily na oživení křečových choutek jako červený hadr na rozzuřeného býka a já proto volil raději delší stopu po silnicích.

Poslední dvě deci ionťáku a už se přede mnou otevřely poslední 4,2 km. V mírném stoupání zhruba 200m po vběhnutí do posledního okruhu, které bych normálně ani jako stoupání neregistroval, zažívám pocit zřejmě ne nepodobný stavu horolezce šplhajícího na vrchol Everestu. Najednou se ani mírný sklon téměř nedal udýchat, v nohách žádná síla. Vím, že na poslední okruh mám relativně komfortní půlhodinu, abych se dostal pod pro mě magické čtyři hodiny. Na kontrolních bodech však zjišťuji, že se musím stejně nutit, abych čas, který mám k dispozici, neprohospodařil. Poslední přeběh unhošťského náměstí a krátký seběh k retardéru na silnici před Sokolovnou co by k startovní a cílové čáře, kterou probíhám s křečí ve stehně v čase 3:59:18. Cíl byl splněn, i když o deset minut v horším čase, než jsem si představoval a o relativním poklidu a bezbolestnosti už vůbec nebylo možné hovořit. Můj devátý maratón však byl na světě!

Jiří Fingerhut


Maratón klub Kladno

Je spolek se zaměřením na vytrvalostní běh a pořádání běžeckých závodů. 

Nabídka sponzorům


Anketa

Který den je nejlepší pro konání běžeckých závodů?
sobota (77 %)
graf
neděle (11.3 %)
graf
všední den (11.7 %)
graf

Připravujeme

ne 27. srpna 2017
Rakovnická 15

Kde: Rakovník – Zimní stadion
Délka trati: 15 Km
Start: 10:30
Informace zde


so 9. září 2017
Kladenský maratón

Kde: Městský stadion Kladno (Sletiště)
Délka trati: 42,195 Km
Start: 10:00
Informace zde

© Maratón klub Kladno | Mapa stránek | Napište nám