Maratón klub Kladno

logo

Lago di Garda Marathon - závod v trubce od vysavače

Publikováno 14. 10. 2011
Módní vlna výjezdů za sportovními akcemi a u běžců hlavně za mezinárodními maratóny mne v posledních dvaceti letech nepostihla. Dnes můžu říci, že bohužel. Kdysi jsem absolvoval jen výjezd do Paříže tehdy s kladenským zájezdem vedeným Ivanou Vidímovou.

A přestože začátečník, který se v životě mnoho let zpět účastnil už jen dalších tří mezinárodních maratónů v Drážďanech (1987), Berlíně (ještě za „totáče“) a Frankfurtu (brzy po „totáči“), jsem se odvážně letos „nalodil“ do mikrobusu Karla Růžičky z Velešína a vydal se na pospas osudu k dalekému horskému jezeru Garda v severní Itálii. Běžel se tam 5. ročník, dnes již můžu říci, nádherného maratónu Lago di Garda Marathon, vedoucího kolem menší části pobřeží této nádherné vodní plochy jezera Lago di Garda, kterou objedeš až nejméně po 130 kilometrech.

Ten zájezd jsem si dal před rokem ke svým šedesátinám, ovšem fakt jsem vůbec netušil, jak to všechno zvládnu. Neznaje zbla italských slov a ponechaje italskou konverzaci v přítmí obýváku v Rakovníku, těžko si vzpomínajíc na maturitní francouzštinu a se zásobou několika desítek anglických slovíček pochytaných v době rocku Radia Luxembourg šedesátých let, jsem tak trochu tušil zradu i to, že v cizím prostředí neorientován dopadnu i v maratónském běhu jako mladé „ucho“. Díky kamarádům Heleně Vavrušové, Ireně Procházkové, Martinovi Brožkovi či manželům Červenkovým a samozřejmě organizátoru a řidiči Karlovi či průvodci Jirkovi se tak naštěstí nestalo. Třídenní pobyt na kouzelných místech kolem jezera se stal pro mou duši nádherným balzámem, skvělým zážitkem a nezapomenutelnou vzpomínkou. Ale zpátky k tomu, proč jsme tam vlastně téměř všichni jeli – k pátému ročníku Lago di Garda Marathonu.

V sobotu, den před startem, jsme si byli „očíhnout“ místo startu – městečko Limone. Po počátečních potížích při prezentaci, kde na mně chtěli ještě jednou zaplatit a což Karel s trpělivostí jemu vlastní brzy vyřešil, jsme vyrazili vybaveni vším pro závod potřebným do ulic městečka. Mé snad první skutečné setkání s ním bylo ve chvíli, kdy jsem chtěl vyskočit na nevelkou zídku naproti prezentaci, sekl jsem sebou a na pravé holeni se objevila třícentimetrová hluboká trhlina prýštící krev. Tato příhoda měla za následek setkání s nerudným lékárníkem v blízké lékárně, kam nás odeslal pomoc neposkytnuvší místní karabinier. Za sedm euro jsem malý náplasťový steh nekoupil a počkal až mne zachrání s výkřikem obav o můj život korpulentní biletářka u stanoviště lodi, kterou jsme se chtěli přeplavit do městečka RIVA (cca 10. km na trati). Příjemnou procházku prosluněným městem plným turistů, maratónců, rodin na kolech, palem, kvetoucích oleandrů a dalších keřů a květin, všudypřítomných oliv, neznámých stromů se šiškami jako hrušky i spoustou překvapivých kamenů na pobřeží jezera jsme věnovali částečně také prohlídce trati, která v této části vede také po pěší zóně těsně po pobřeží, aby se posléze asi na 12. km otočila severněji k městečku Arco. V 15 hodin jsme vybrodili z půlmetrových vln, sebrali tonáž kamenů pro Českou republiku a příliš krátkou hodinu se plavili další lodí jezerem zpět přes Limone do místa našeho ubytování – pět kilometrů dále od cíle (Malcesine) v Brenzone. Pohodu dne jsme v krásném prostředí s vlastním bazénem a částí pláže nemohli nestrávit jinak, než uvažováním o nedělním maratónu, diskusemi o tom jak ještě do sebe nacpat energii a také cvičením dýchání při zpěvu s kytarou. Venku sílil vítr, obloha se zatáhla a my uléhali tak trochu s obavami, co se bude zítra dít. „Proč ale obavy, když si to chci jen tak užít, proběhnout se kolem jezera, dívat se na modrou oblohu nebo mraky to je jedno, skály, surfaře na prknech a zdravit diváky, aby si nemysleli, že jim nerozumím?“ řekl jsem si a spokojeně usnul.

Ranní vítr ohýbal stromy v Brenzone do pravého úhlu a Helena měla obavy, že naše loď speciálně vypravená pro maratónce na sedmou hodinu ranní ani neodjede. Odjela a poněkud houpavě se vydala na cestu. „Hele, dyť ono leje,“ vydechla Irena, ale šlo jen o tříšť vody létající od přídě trajektu a kterou prudký vítr málem vymlátil okna. Loď nakonec předvídavě přistála mimo zátoku u Limone, takže nevelký zbytek cesty ke startu jsme došli pěšky. Předzávodní nervóza stále nepřinášela to potřebné odlehčení kdesi na onom místě, ale nakonec jsem si přece jen vystál asi dvacetiminutovou frontu těsně před odchodem na start, přičemž jsem se zbytečně ztraceného času snažil využít ve prospěch téměř demonstrativního protahování celého těla. Věci jsme museli odevzdat k odvozu už v 8:30, tedy hodinu před startem, tedy poměrně brzy a zůstali jsme tak jen v protivětrných pláštěnkách různě poschováváni ve startovní kanceláři, či u přece jen trochu prosluněné zdi při startu tak trochu skryti před silným větrem za teploty kolem deseti stupňů.

„Je mi to jedno, nemusím se po každý hnát do cíle jako blázen,“ řekl jsem si alibisticky a stoupl si na konec téměř tisícihlavého startovního pole. „No, to si podcenil, vyčinil jsem si vzápětí, když v 9:30 zazněl startovní výstřel a nemohl jsem dopředu. Středočeská touha závodit se prostě přihlásila. Necelé dvě minuty trvalo, než jsem se došoural na startovní čáru a pak už mě pohltila pěší, posléze klusající a následně už tak trochu běžící masa. Více než polovina cesty do Rivy, kde je desátý kilometr, vede v tunelech a vítr v nich řádil tak, že jsem se cítil jako bych kráčel v protisměru trubkou vysavače. Trochu ale přece jen schován v davu lidí snažil jsem se klestit si cestu vpřed, což někdy vyžadovalo poklepání na ramena těch, kteří byli zatím napřed. Třetí kilometr přinesl hrůzný čas – 17 minut, pětka už byla o trochu lepší – 26 minut a na desítku v Rivě jsem dosprintoval v momentální euforii v čase 48 minut, když se pole běžců v posledním tunelu již rozevřelo. Proběhnutí nádherným městečkem za povzbuzování spousty lidí sedících na slunci před kavárnami, či procházejících se právě po pobřeží, bylo úchvatné, a tak jedinou potíží se staly občerstvovací stanice, na kterých až do poloviny maratónu byla jen voda. Nesl jsem tedy na paži taštičku s poměrně neuměle vytvořenými sáčky sacharidů, které mne měly chránit před brzkým vyčerpáním, ovšem přes jejich nespornou podporu jsem po polovině trati vypadal tak trochu jako mlynář. Od 12. kilometru už jsem běžel v roztrhaném startovním poli, na třináctém jsem měl chvilkovou depresi z toho, že mne to snad už nebaví a mnozí mě dobíhali, před patnáctkou mne překvapil malý chlapec, když proti mne vytrčil láhev s vodou a polovinu trupu zalila až příliš chladná tekutina. Pak ale začala ta nádhera! Trasa vedoucí vinicemi se zbytky modrých hroznů mířila k městečku Arco, vpředu nahoře se tyčící majestátní začátek Alp jakoby uznával vehemenci těch běžících pod nimi a s přibývajícími stupni Celsia nás stále citelněji provázela vůně kvetoucích oleandrů či co to bylo.

Vinařské Arco a blížící se půlmaratón by snad polilo živou vodou každého. Ne však běžce, kterého jsem právě potkal, jak leží na zemi. Byli u něj ale již lidé i zdravotníci a šlo naštěstí spíše o pád a k tomu tedy nějaké odřeniny. Když byla patnáctka za 1:11 hod., znamenalo to reálně asi 1:10, dvacítka 1:33 – půlmaratón 1:37:04 (reálně 1:35:40). Ta euforie ze slušného času přinesla chvilkové uspokojení a snížení tempa na stále nekončící cyklostezce v álejích růží a dalších keřů již směrem do cíle, když už jsem se těšil na asfalt silnice, stálé tempo a snad i vítr, tentokrát do zad. No prostě, je to otázka psychiky mnohdy. V té chvíli v naší osmatřicetičlenné kategorii 60 – 64 let, dle později získaných informací, vedl Ital Vittorio o dvě minuty přede mnou, třetí byl další Ital Giovanni se ztrátou tří minut. Říká se, že Garda je rychlá trať, nevím, přece jen jsem začátečník právě tady, ale zdálo se mi, že od 20. kilometru ty cedule označující každý „kilák“ přicházely dost rychle za sebou. Prostě dosud mám v sobě zarytý právě ten pocit, že tyhle jindy dlouhé kilometry zpívaly jen ve tříčtvrtečním tak­tu.

Pořád cítím a také si počítám, že utíkám tomu průměru pěti minut na kilometr, na dvacítce už je to sedmiminutový bonus, na pětadvacítce osm, na třicítce vidím čas 2:21 hod. Nechápu, proč mne ještě nebere ten podbřišek jako obvykle, už to jednou strašilo, ale zas to přestalo. Doháním postupně desítku či patnáctku těch, kteří mi na třináctém a patnáctém slušně „dávali za uši“, prostě závodím – fakt, já závodííím, a to i teď!! To je nádhera!! Dvanáct kilometrů po větru, radost pro všechny, i když nyní kolem poledne již vítr trochu vyčpěl z té ranní vicherné potvory. Přesto je to fajn, dokonce se dívám po krajině, vždyť z téhle strany jsem tu nádhernou Gardu ještě neviděl. U poslední z vinic, než se vyběhne zpět na silnici, sedí mladá dívka. „Krásná – belissima“, říkám jí v ústrety, abych zapomněl na fádnost dlouhého běhu a odměnou je úsměv. Vzpomínka na její oči mne provází dalších pět kilometrů. Přistihnu se, že píšu někam smsky … 20 – 25 – 30 – 35. V naší skupince po mně ostatní divně koukaj, tak běžím pryč. U 30. km jsem se ale spletl o kilometr a najednou je tu 32. kilák, no to ale potěší, vážně! Musíš se nějak bavit, je to tak dlouhé…! Nohy jsou super, mysl taky, na pětatřicátým si cucnu něčeho rychlýho a vysypu namáhavě poslední a poloprázdný sacharidový pytlík do úst – no spíše na prsa .. ale už je to jedno… Cucám sladký žmolek a myslím na to, zdali tohle tempo vydrží mý tělo i dál. Helena říkala, že od cedule cílového Malcesine je to ještě hodně daleko, také ten majestátní strážní hrad na pobřeží není ještě vidět ani náhodou, i když se na něj předloni hodně brzy a dlouho zbytečně těšila  – „no, uvidíš ho až teprve někde kolem čtyřicátýho“, upozornila mne předem. Vím to, takže mne ta cedule, kterou mnozí tak dychtivě vyhlížejí, netankuje. Je to odtud prostě ještě sedm kiláků a hotovo! Kilometrovníky stále přibíhají neuvěřitelně rychle – 36 – 37 –38 – 39, fakt se cítím skvěle.

Karel slíbil, že někde před cílem udělá nějaké fotky, blíží se 40. kilometr, podle stopek už to je pod 3:20 ztracený a přichází téměř kilometrové stoupání, v konci závodu působící jako rakovnický Špičák. Už je to ale jen a jen pohoda, letmo sledují, jak mne s foťákem nemůže náš průvodce Jirka dohonit, fotka je ale důležitá, zastavuji a hned to cítím ve svalech. „Honem běž, kašli na fotku, abys neskončil těsně před,“ varuje mne malý pocit křeče v pravém lýtku, vždyť cíl je tak blízko, říkám si a moc příležitostí fotografovi už nedávám.

Když probíhám vytouženou „vracečku“ do asi půlkilometrové cílové rovinky, zbytek maratónu jde už znovu s kopečka, už cítím úlevu i další sílu. Špalíry lidí tu nejsou, spíše mnoho procházejících turistů či místních v chůzi tleská a povzbuzuje. Už je cítit každý dotek dlaždic, ale není to takové jako nepříjemně vystouplé oblázky na náměstí v Rivě. Cíl už tuším, ale nevidím ho a vím, že nestihnu ani tu „jednadvacítku“. Digitál se pro mne zastavuje na 3:21:06 hodiny – celkově 141. místo. Trochu jsem zklamán, že jsem to nedokázal, později mne ale potěší reálný čas, který tak trochu tuším. Čip je prostě čip a hovoří: Real time 3:19:43 hod. A výsledky? Sedm minut přede mnou doběhl Martin Brožka, něco přes čtvrt hoďky za mnou Helena ve svém osobáku, Irena se dostala pod pět hodin, Karel Červenka doběhl i přes potíže od desátého kilometru něco přes tuto hranici. V mé kategorii V 60–64 let se znovu prokázalo, že druhá půlka maratónu je důležitější než první. Vittorio „kapal“ celou druhou půlku, měl ji snad o 25 minut pomalejší, třetí Giovanni se držel dobře a v druhé polovině ztratil jen osm minut a posunul se na druhý flek právě před v půlce prvního Vittoria, který jen těsně o minutu zachránil třetí místo. Já v divné extázi běžel od půlky jen o sedm minut slabší čas a to rozhodlo. Bez přímého souboje, nevěda o sobě, všichni jsme si ale jistě sáhli na dno.

A další naši? Helena byla v kategorii od 50 let druhá (real time 3:37:40), celkově 304., první místo jsme získali v kategorii od 60 let, ve čtyřicátnících doběhl Martin na 26. místě v čase 3:14:10 hod. (celkově 94.), Irena byla 877. a Karel obsadil 919. místo a byl čtvrtý mezi pěti běžci od 70 let. Celkem běželo 970 maratónců. Jo, jo, asi jsme byli úspěšná česká minivýprava.

Jasný je ale, že se tentokrát nepotvrdila má neochvějná teorie, že jedno kilo hmotnosti navíc znamená o čtyři až pět minut horší čas na maratón. Dostala totiž v Itálii dost na frak, tak trochu stejně jako ti hubení Italové. O tři kila těžší (70 kg) než v Kladně (67 kg a 3:21:40 hod.) jsem měl běžet cca 3:35:00. Nestalo se, ale jsem za to rád. Čím to může, sakra, být?, ptám se ale dosud. Tím povětřím, pohodou, či svěžím vzduchem, nebo tím, že tu nemáš žádné starosti? Nevím, ale nejen proto je dobré se na Gardu vrátit. Asi to vážně provedu. Nebo, že bych mazal jinam, abych se přesvědčil, že je Garda nejkrásnější?

Krásné dny přeje Sláva Pilík


Maratón klub Kladno

Je spolek se zaměřením na vytrvalostní běh a pořádání běžeckých závodů. 

Nabídka sponzorům


Anketa

Který den je nejlepší pro konání běžeckých závodů?
sobota (77.1 %)
graf
neděle (11.2 %)
graf
všední den (11.7 %)
graf

Připravujeme

ne 27. srpna 2017
Rakovnická 15

Kde: Rakovník – Zimní stadion
Délka trati: 15 Km
Start: 10:30
Informace zde


so 9. září 2017
Kladenský maratón

Kde: Městský stadion Kladno (Sletiště)
Délka trati: 42,195 Km
Start: 10:00
Informace zde

© Maratón klub Kladno | Mapa stránek | Napište nám