Maratón klub Kladno

logo

Každý má svého Toníka

Publikováno 5. 5. 2011
Netřeba představovat film „Na samotě u lesa“ a jednoho z jeho protagonistů pana Komárka ztvárněného Josefem Kemrem. Každý z nás si jistě pamatuje na scénku, kdy se pan Komárek rozhodne – značně posílen posezením v místní hospůdce – vyzvat na zápas svého celoživotního kamaráda Toníka.

Po dojemném zápolení, kdy Toník padne na zem dříve než pan Komárek a hajnej mu zvedne na důkaz jeho vítězství ruku, je pan Komárek radostí celý bez sebe. Ještě cestou domů se rozradostněně chlubí „svému“ Pražákovi alias Zdeňku Svěrákovi nezapomenutelnou větou: „To jsem to ale tomu Toníkovi dneska nandal.“

Mezi úsměvným zápolením pana Komárka a našimi běžeckými závody vidím dosti silnou paralelu. Stejně jako pan Komárek, tak i my se dokážeme radovat z vítězství nad druhým. Zároveň si dovolím tvrdit, že tak čestně a s maximální opatrností – aby nezranil svého kamaráda Toníka – bojujeme i my při našich běžeckých závodech. Na trase si nedarujeme ani metr, ale před startem a v cíli jsme opět nejlepší kamarádi a vzrušeně si vyměňujeme zážitky z právě skončeného běhu. Při tom lhostejno, jedná-li se o třicátníka či sedmdesátníka. Každý má svého soupeře s podobnou výkonností, kterého se snaží pokořit, každý má svého Toníka.

Svého Toníka jsem měl a mám samozřejmě i já. Nutno podotknout, že Toníkové se však mění, někteří odcházejí a jiní přicházejí, tak jak se mění naše a jejich výkonnost. Soupeříme především se závodníky, kteří jsou na tom podobně jako my, ale pokud se nám daří, začneme pošilhávat po někom, kdo je trochu před námi. S Maratón klubem běhám osm let. Za tu dobu jsem vystřídal celou řadu Toníků. Z počátku jsem byl trochu jen do počtu, a téměř pravidelně jsem uzavíral pořadí ve své kategorii padesátníků. Jako dnes si vzpomínám na jeden ze svých prvních závodů v zimní Lhotě, kdy jsem se rozhodl, že se budu držet během závodu o 12 let staršího Ládi Tlustého, abych ho v závěru předběhl. Skutečnost však byla trochu jiná. Po dvou kilometrech společného běhu jsem měl jazyk až na vestě a Láďa se mně začal bez viditelných známek úsilí vzdalovat, aby mně v cíli nadělil několik minut. Okamžitě jsem pochopil, že Láďa není pro mě tím pravým Toníkem, a že se budu muset poohlédnout po nějakém jiném. Po určité době jsem se přece jenom zlepšil, a tak jsem začal nesměle pošilhávat ze zadních pozic do středu startovního pole. V té době mě upoutalo soupeření dvou Toniček, Alice Procházkové a Ivety Kokešové. Střídavě se porážely a vítězily a já se k nim zezadu postupně přibližoval, až jednoho dne jsem jednu z nich porazil a od toho okamžiku se pro mě obě dvě staly Toničkami. Bohužel, Alici Procházkovou brzy začaly provázet vleklé zdravotní potíže a tak zůstalo na dlouhou dobu jen u Ivety. Stále jsem však hledal nějakého svého mužského vrstevníka, s kterým bych mohl vést vyrovnané souboje. Toho se mně podařilo nalézt na jedné z podzimních Lapáckých desítek, kdy jsem poprvé udolal Karla Kozla. S ním jsem pak celou následující sezónu sváděl nelítostné souboje, aby tehdy před posledním závodem roku ve Třtici jsme spolu stanuli na startovní čáře se stejným počtem bodů v Kladensko-Rakovnickém poháru. Bylo jasné, že vítěz bere vše včetně třech piv, o které jsme se s Karlem v průběhu roku vsadili na naše vzájemné pořadí. Podařilo se mi vyhrát, a tak jsem si při závěrečném posezení a vyhodnocení v hospůdce na hřišti Lokomotivy Kladno nechal od Karla demonstrativně nosit jedno pivo za druhým až na stůl. Karel – jak ho každý z nás zná – to však nebral nijak osobně a se svým typickým humorem hned uzavíral se mnou další sázky na novou sezónu. Další kapitolu v mém běhání představoval Honza Vimr. Ten mě i přivedl mezi budoucí kamarády z Maratón klubu a přiměl mě k závodění. Výkonnostně jsem však na něj neměl, Honza byl úplně někde jinde. Po určité době se však u něho začaly projevovat zdravotní problémy a Honza musel podstoupit složitou operaci. Bylo až obdivuhodné, jak se po rekonvalescenci dokázal navrátit zpět, a několik následujících sezón jsme sváděli vyrovnané souboje. Na dlouhou dobu se stal mým Toníkem, část sezóny vítězil on, část já. Spoustu srandy jsme zažili i na našich společných cestách na závody a hlavně po nich, kdy jeden z nás, jsouc neřidič, mohl doplňovat tekutiny bez ohledu na značku a obsah alkoholu.

S postupem času jsem mohl zmínit – i když velice opatrně a s maximální zdrženlivostí další spoluběžce, které se mně někdy podařilo porazit a které jsem tak zařadil mezi další Toníky. S Mírou Kokešem jsme vždy před startem a po závodě zhodnotili, jaké kdo obul „kečky“ a jak mu utíkaly. On sám však měl i jiné starosti, neboť jeho Toničkou byla po dlouhé období jeho vlastní žena Iveta. Nevím, jaké rituály následovaly u nich doma po závodech z hlediska vítěze a poraženého a zda ten momentálně horší nemusel třeba celý týden mýt nádobí nebo klečet v koutě na hrachu. Faktem je, že jejich souboje byly na úrovni a jeden druhému nic neodpustil.

I když člověk nějak tak sleduje dění v celém věkovém poli závodníků včetně obou pohlaví, nejblíže je mu však jeho věková kategorie. V tomto případě nemohu nezmínit v roce 2009 dech beroucí souboj dvou Toníků – padesátníků – Pepíka Beránka a Míry Urbance o vítězství v kategorii. Oba dva zcela oddáni běhání a dělící svůj volný čas zřejmě jen na spánek a odpočinek na straně jedné a trénink a závody na straně druhé. Kluci stoprocentně poctiví a svědomití, s nimiž je radost před a po závodech popovídat a podělit se s nimi o nejčerstvější zážitky. Navíc vždy ochotni sdělit své postřehy z jejich běžecké kuchyně a říci svůj názor na běžeckou přípravu druhého popřípadě poradit, co si myslí, že by mohlo vést k jeho zlepšení. Míra a Pepa se celý rok tahali o každý bod. Pepík byl možná úspěšnější na kratších trasách, Míra asi při delších závodech. Není důležité, kdo nakonec v celoročním účtováním pokořil toho druhého, pouze mně bylo líto, že pravidla našeho poháru neumožňují mít vítěze dva, tedy řečeno ústy klasika „my něznajem remíz.“ Stanout na nejvyšším stupni bych z celého srdce přál totiž oběma dvěma.

Z vyšší věkové kategorie je třeba zmínit dva soupeřící Toníky Honzu Meruňku a Láďu Tlustého. Oba dva za svůj dlouhý sportovní život naběhali desetitisíce (statisíce)ki­lometrů a nejen ve svých věkových kategoriích ale i absolutně dosahovali vynikajících výsledků, včetně dlouhé řady prestižních zahraničních maratonů. Přesto sám za sebe mohu potvrdit jejich rivalitu v rámci Kladensko- Rakovnického poháru, a radost v případě vítězství jednoho nad druhým včetně celoročního zúčtování. Proto zůstali velkými kluky i v jejich současné kategorii sedmdesátníků a lze jim jen přát, aby jim jejich současná rivalita ještě dlouho vydržela. Tak jsem se v čase od mých počátků běhání s kamarády z Maraton klubu Kladno přenesl až do současnoti. A jak vypadá současný peloton mých Toníků? Ano, ne Toník, ale peloton Toníků, protože výkonnost nejen moje, ale i ostatních se mění podle dlouhodobějších tréninkových dávek. Záleží i na momentálním rozpoložení, režimu přípravy před daným závodem a ve značné míře na délce a charakteru tratě závodu. Proto s někým, či s několika soupeři mám v daném období vyrovnané výkony a spadají tak do mého předmětu zájmu. Konkrétně mohu jmenovat Pavla Nedvěda, který mě v poslední době hodně šlape na paty a kterému viditelně prospěl nedávno uběhnutý první maraton. Rovněž s Benem Pucholtem svádím líté souboje a předem nikdy není rozhodnuto o vítězi. Na druhé straně s patřičnou úctou a pokorou bych chtěl zmínit několik soupeřů, které bych rád zařadil do kategorie svých Toníků, aniž bych se jich chtěl dotknout svou opovážlivostí. V poslední době se mi podařilo asi dvakrát porazit Zdeňka Kučeru. Vidím v tom však určitou anomálii. Myslím si, že brzy se vše vrátí tak jak to má být a já zase z dálky budu sledovat – pokud vůbec budu – Zdeňkova záda. Něco podobného se mi podařilo několikrát v krátkých „horských“ bězích s Mírou Urbancem, ale tomu nepřikládám žádnou velkou váhu a jak sám Míra po loňském Ořovském řekl, že jsem mu neutekl, ale ušel. Proto Míru do kategorie svých Toníků nemohu řadit podobně jako Pepu Beránka, kterého porazím vždy jen při postavení všech planet v Sluneční soustavě v jedné přímce.

Na závěr svého nesouvislého povídání jsem si ponechal svého současného Toníka číslo jedna, prezidenta Maratón klubu Kladno, Františka Tůmu. Vedle naší, v současné době porovnatelné, výkonnosti ho do role Toníka číslo jedna řadí i náš společný ročník narození. Frantovi nemohu konkurovat v počtu uběhnutých maratonů a ani se porovnávat s jeho časy. O tom mě ostatně přesvědčil i při letošním Unhošťském maratonu, kdy mně nadělil deset minut. Na kratších tratích je však situace vyrovnanější a podařilo se mně ho po urputném souboji o prsa porazit i na letošním dvacetikilometrovém Soudku. Celkově mám s Františkem letos zatím pozitivní bilanci, ale předem se neraduji, protože vím, že Franta ještě neřekl své poslední slovo, neboť do konce letošního třicetidílného seriálu je ještě daleko. Upřímně Františka však obdivuji za jeho dietologickou vůli, díky které se v posledním období zařadil do kategorie tzv. vychrtlíků a pokud to tak půjde dál, brzy bude mít postavu etiopských vytrvalců.

Tolik tedy na vysvětlenou názvu mého článku. A protože každé pravidlo potvrzuje výjimka, je třeba uvést, že znám z našich řad běžce, který svého Toníka nemá. Je jím Pepa Poduška, protože pokud ten k závodu nastoupí, je vítěz předem daný. Ne nadarmo se totiž před startem po vysvětlení trasy s patřičnou dávnou ironie dodává, že pokud někdo trasu nepochopil, ať se drží Pepy Podušky. Otázkou však je, jestli díky své suverenitě spíše o něco Pepa nepřichází a zda právě urputné souboje nejsou tím pravým kořením našeho běhání a tím, co nám právě přináší tu největší radost a uspokojení z našich závodů.

Jiří Fingerhut


Maratón klub Kladno

Je spolek se zaměřením na vytrvalostní běh a pořádání běžeckých závodů. 

Nabídka sponzorům


Anketa

Který den je nejlepší pro konání běžeckých závodů?
sobota (78.1 %)
graf
neděle (10.8 %)
graf
všední den (11 %)
graf

Připravujeme

so 4. listopadu 2017
Malá Křivoklátská

Kde: Křivoklát, sportovní areál Kolečko
Délka trati: 6 Km a kratší
Start: 9:40 – 11:30 Podrobnosti
zde


so 11. listopadu 2017
Lhotecká Kaštanka

Kde: Lhota, okres Kladno, restaurace U splavu
Délka trati: 15 Km
Start: 10:30
Informace zde

© Maratón klub Kladno | Mapa stránek | Napište nám