Maratón klub Kladno

logo

Pocity maratonce 4

Publikováno 19. 4. 2011

Shoda náhod tomu chtěla, že po absolvování sedmi ročníků Kladenského maratonu organizovaného mým mateřským klubem, jsem se odhodlal ke změně. Poprvé jsem zamířil na nedaleké cizí pozemky spřáteleného oddílu unhošťských sokolů vedených Benem Pucholtem. S myšlenkou zkusit to i někde jinde jsem si začal pohrávat někdy v průběhu ledna. Základní příčinou bylo přesunutí tradičního Tříkrálového unhošťského maratonu na dubnový termín. Důvodem přesunu byly rozmary počasí a sněhová nadílka, která neumožňovala běh uskutečnit v klasickém období kolem Tří králů.

V minulosti jsem si nikdy netroufl stoupnout si v mnohdy krutých lednových podmínkách na start 42 kilometrového běhu. Pokud jsem se účastnil, dal jsem zavděk pouze poloviční trati bez nároku zapsat si nějaké ty body do Kladensko – Rakovnického poháru. Dubnový termín byl však úplně něco jiného a z mého pohledu se jednalo pro maratonce o absolutně ideální dobu. Dalším „pro“ byl charakter 4,22 km dlouhého okruhu, který po desetinásobném absolvování sliboval jen minimum nastoupaných metrů. Podpůrným faktorem pro dobré časy mohl být i na části okruhu nově položený asfaltový koberec včetně vyhovujícího povrchu přilehlých unhošťských silnici či chodníků, kudy byl okruh veden. I tato skutečnost ve mně vzbuzovala naději ušetření nějakých těch vteřinek v porovnání s částí kladenského lapáckého okruhu na prašné cestě, kde ne vždy všechny kroky se obešly bez určitého podklouznutí a tedy i zbytečné ztráty energie.

Posledními střípky do mozaiky pozitiv byla i laskavá nabídka Ládi Tlustého, který mně někdy v lednu nabídl, že mě bude trénovat. Dokonce mi přinesl případný rozpis tréninků 3 měsíce před plánovaným maratonem. Uvedený rozpis pracoval s intervalovými běhy, stupňovaným tréninkem a s úseky běhanými dle předem stanoveného času. Vše zřejmě založeno na poznatcích vedoucích k nejlepšímu výsledku. I přes náročnost dle mého názoru na hranici sebezničení jsem chvíli zauvažoval o jeho akceptování, než jsem si povšiml, že tréninkový plán vychází ze sedmidenního týdenního pracovního cyklu. To by mě asi vyhostili z domova, pomyslel jsem si, a s díky jsem Láďovu nabídku odmítl, i když ještě jednou zdůrazňuji, nesmírně si jí dodnes vážím.

V lednu, únoru a březnu jsem běhal něco přes 200 km měsíčně. Dokonce jsem použil i něco málo z Láďova rozpisu včetně stupňovaného tréninku a 2–3 intervalových běhů. Spokojen jsem byl i v tomto období s výsledky několika závodů v rámci Kladensko-Rakovnického poháru, kdy jsem až na jednu výjimku porážel mého největšího rivala a vrstevníka Františka Tůmu. V myšlenkách jsem se však stále vracel k nepříliš vydařenému loňskému Kladenskému maratonu, kdy jsem „odešel“ na nástup křečí a to již po 25 kilometrech a výsledný čas překročil o 2 minuty čtyřhodinovou hranici. Proto jsem sáhl po vymoženostech farmakologie a pravidelně jsem denně polykal 3 tablety muscoaktivu obsahujícím hořčík, draslík a vitamín B6, tedy kombinaci vytvářející antikřečovou bariéru. V trénincích to bylo OK, ale hlavní test úspěšnosti byl stále přede mnou.

Dvanáct dní před Unhošťským maratonem jsem přistoupil ke svému osvědčenému závěrečnému testu. Nejprve jsem zařadil 25,5 km tréninkový běh na cyklostezce kolem Kladna. Výsledný čas 2:00:24 byl na vteřinu stejný jako před mým dosud nejúspěšnějším maratonem v roce 2009. Tři dny na to, jsem běžel 11 km členitý okruh v sýkořických lesích s časem dokonce o 1:25 lepším než před dvěma lety a závěrečné 7km proběhnutí po lapáku 4 dny před závodem o 28 sekund lépe než dva roky tomu nazad. A křeče nic ani při nejdelším tréninku. Byl jsem spokojen a zbylé dny jsem jen vyhlížel z okna, až přijde forma.

V den D jsem s patřičným časovým předstihem vyrazil do Unhoště jsa vybaven spolehlivým nástěnným teploměrem. Hlavou se mně stále honila myšlenka na vhodné oblečení pro nestálé dubnové počasí. Jedenáct stupňů ve stínu čtvrt hodiny před startem a hlavně pevné rozhodnutí všech mých běžeckých kolegů běžet v co nejlehčích dresech způsobilo, že i já jsem se nasoukal do krátkých běžeckých trenek a letního moirového trička. Vzhledem k celodennímu slunečnému počasí jsem v zápětí opravdu nelitoval.

Start 38 běžců proběhl pod vedením Zdeňka Kučery na vteřinu přesně v avizovaných 11:11 roku 2011. Hned od prvních metrů jsem začal dodržovat novou filosofii, s kterou jsem k dnešnímu maratonu přistoupil. V minulosti jsem měl vždy vypracovaný přesný plán jak rychle či jaký kilometrový čas dodržovat pro právě probíhaný úsek. Stanovený záměr se mně ne vždy podařilo dodržet, což způsobilo pokaždé určité nahlodání mé psychiky. Proto letos žádný specifický plán, žádný rozpis časů a základní krédo se neslo v duchu „maraton si užít“. Výsledek se měl odvinout z dobrého rozpoložení a předem jsem se nevzdával ani myšlenky ještě jednou překonat můj osobák v hodnotě 3:43. Abych měl alespoň minimální vodítko, jak na tom momentálně jsem, sestavil jsem si předem tabulku s kilometrovými časy od 5:30 po 5 vteřinách až do 5:00 a tomu odpovídající doby pro 4,22 km okruhy.

Hned první okruh ukázal, že s počátečním tempem jsem se opravdu nemazlil. Vytvořili jsme společně s Frantou Tůmou a Pepou Beránkem skupinku, v které jsme si osahávali úskalí a testovali Benům běžecký okruh. Po prvním kole jsem byl překvapen hned dvakrát. Poprvé to bylo při průběhu unhošťským náměstím, kde na mě přátelsky pokřikovala moje dcera Eliška s Mílou. Udělali si výlet na kole. Já je zde nečekal a o to milejší setkání to bylo. Druhé překvapení mě čekalo v podobě mezičasu při průběhu prvním kolem. Údaj 21:35 ukazoval na kilometrový čas 5:07, což bylo vysoko nad moje možnosti. I když se mně běželo dobře, rozhodl jsem se brzdit, protože výsledný čas při udržení nasazeného tempa by se pohyboval kolem 3:36, což bylo pro mě absolutně nerealizovatelné. Nevím, co se honilo v hlavě po prvním kole Františkovi, faktem je, že jsme v druhém kole oba výrazně zpomalili na 5:24 na km. Stejně jako v prvním kole jsme si užili společné doplňování tekutin a nastoupili jsme do třetího okruhu. Mezitím jsme mírně poodběhli od Pepíka Beránka, kterému nedoléčené zranění z předchozího závodu nedovolovalo plné uplatnění jeho běžeckých schopností.

Následující kola mezi mnou a Frantou Tůmou byla jak střižená přes kopírák. Stále spolu, v občerstvovacím boxu byl František rychlejší v pozření žádaného objemu tekutin, což mu přineslo zisk několikametrového náskoku, který umocnil ještě ve 150 metrovém mírném seběhu na počátku dalšího kola. Já jsem Frantu vždy postupně v první polovině okruhu doháněl, abych na něho v druhé půlce získal něco kolem 10 metrů. No a při občerstvení se situace opět opakovala. Nepřikládal jsem však těmto hrátkám velkou váhu, protože jsem věděl, že chleba se bude lámat až v posledních dvou okruzích. Jen pro úplnost je dlužno uvést, že ve 3. okruhu klesl náš kilometrový čas na 5:31. Po tomto zjištění mně bylo jasné, že na překonání mého osobáku to s pravděpodobností hraničící s jistotou nebude a začal jsem se proto soustředit jen na svůj souboj s Františkem.

Čtvrté kolo opět stejný scénář, pouze další pokles kilometrového času na 5:39. Běželo se mně však dobře, vzájemné přebíhání se mi velice líbilo. Bylo to něco úplně jiného než běžet dlouhé kilometry sám či mezi cizími bezejmennými závodníky, ke kterým jsem neměl žádný bližší přátelský a současně rivalský vztah. Dnes to bylo úplně něco jiného, nesrovnatelně zábavnějšího a pestřejšího a tak jsem se vůbec nezabýval myšlenkou na finální čas a plně jsem se věnoval souboji s naším prezidentem maraton klubu.

Z minulých svých maratonů vím, že po půlce začínám samovolně zrychlovat. Nejinak tomu bylo i letos v Unhošti. V pátém kole jsme společně zrychlili na 5:30, a stejné tempo jsme udrželi i v šestém okruhu a posléze i v sedmém. Vše stále podle stejného modelu – Franta na čele v první polovině okruhu, já v druhé.

Na počátku osmého kola však první ouha. Hned po rozběhnutí po občerstvení první křeč do pravého stehna. Vynucené zpomalení vedlo k většímu Františkovu náskoku, než bylo zdrávo. A je to tady, řekl jsem si, situace se bude opakovat z loňského maratonu, pilulky – nepilulky. Přesto, že se mi podařilo křeč rozběhnout, Frantův náskok narůstal a výrazně jsem jej nesnížil ani v druhé polovině okruhu. Při nástupu do předposledního kola měl náskok nějakých 70 – 80 metrů a mně bylo jasné, že naše soupeření je u konce. Tím spíš, když jsem zjistil, že můj kilometrový čas v osmém okruhu klesl na 5:33 a křeče se hlásily ke slovu stále častěji. Radost z běhu byla ta tam a já i přes co nejúspornější režim pohybu jsem stále zpomaloval, v předposledním okruhu na 6:02 a v posledním dokonce na 6:47. Z výsledného Františkova času naopak vyplynulo, že na rozdíl ode mě dokázal ještě zrychlit a v cíli mně nadělil 10 minut. Malou náplastí na můj prohraný souboj bylo v posledním kole předběhnutí Slávy Pilíka a především výsledný čas, kterým jsem se o dvě minuty vešel pod čtyřhodinovou hranici, kterou v zásadě považuji jako mez mezi úspěchem a neúspěchem.

Brzy po doběhnutí a cestou domů jsem přemýšlel o svých běžeckých ambicích. Základní lidskou vlastností je překonávat hranice, bořit mýty, posouvat hranice kupředu, poznávat nepoznané, překonávat sám sebe. V Unhošťském maratonu jsem „odešel“ na základě stejné příčiny jako při loňském maratonu – nástupem křečí. Nepomohly ani pilulky s honosným sloganem „STOP KŘEČÍM“. Obecně se tvrdí, že křeče jsou způsobeny nedostatečnou trénovaností. Jak jsem se již zmínil, moje měsíční kilometrová porce činila něco přes 200 km, před loňským maratonem jsem se dokonce přehoupl přes číslo 320 km. Neumím si představit, že bych zvládl ještě větší tréninkový objem a to jak časově, tak z hlediska adaptability mého organismu včetně pohybového aparátu. Z nastíněných skutečností dle mého názoru jednoznačně vyplývá, že jsem u konce s překonáváním sebe sama, u konce s posouváním svého maratonského maxima. Myslím si, že nemá smysl běhat maratony jen pro čárku a že je úplně jedno, jestli jich budu mít na celkovém výčtu osm nebo patnáct. Proto jsem se rozhodl, že letošní Unhošťský maraton byl mým maratonem posledním. Nadále, pokud mi zdraví dovolí, budu běhat závody do 25 km, které mi přináší radost z pohybu a v cíli většinou uspokojení z dosaženého výsledku a to bez vedlejších extrémních projevů plynoucích z délky trati. Maraton je životní filozofie, řekl jeden z olympijských vítězů této disciplíny. Nastal čas změnit životní filozofii…

Jiří Fingerhut


Maratón klub Kladno

Je spolek se zaměřením na vytrvalostní běh a pořádání běžeckých závodů. 

Nabídka sponzorům


Anketa

Který den je nejlepší pro konání běžeckých závodů?
sobota (77 %)
graf
neděle (11.3 %)
graf
všední den (11.7 %)
graf

Připravujeme

ne 27. srpna 2017
Rakovnická 15

Kde: Rakovník – Zimní stadion
Délka trati: 15 Km
Start: 10:30
Informace zde


so 9. září 2017
Kladenský maratón

Kde: Městský stadion Kladno (Sletiště)
Délka trati: 42,195 Km
Start: 10:00
Informace zde

© Maratón klub Kladno | Mapa stránek | Napište nám