Maratón klub Kladno

logo

Pořád se něco děje...

Publikováno 4. 10. 2010
V úterý, co byl 28. září svátek, jsme se proběhli v Unhošti Neumannovou stezkou. Místama byla trať trochu naměkko, jak několik dní pršelo a pršelo a Benovi to šipky smylo, ale bylo to příjemné. Pro mě taky proto, že jsem to běžel – jak myslím říkají odborníci – trochu zadrženě. Šetřil jsem se na neděli na maraton, kam jsme s Gábinou vyrazili v pátek a to až do Skotska, abychom si jak říká Jára Cimrman „zběžně„ prohlédli jezero Loch Ness.

Takže údolí Černého potoka z Unhoště kolem Kalivodova, Suchého, Nového a kousek od Bočkova mlýna jsem se nechtěl nechat vybláznit, aby mi nezačalo tu něco tahat, tam něco píchat, no však to známe. Takže jsem se zařadil za holky, tedy za Lucku a Soňu, který měly na rozdíl ode mě po Kladenském maratonu, a říkal jsem si, to bude pro mě dobrý tempo pro poslední svižný běh před Lochneskou. No svižný to bylo docela dost, je vidět, že ti mladí (mladé) mají tu regeneraci jaksi rychlejší. Kdybych si neříkal, no přeci mě ta Soňa Rybáčková neuteče, tak bych si to běžel o chlup pomaleji. V závěru jsem měl na dohled svého pohárového soupeře Petra Švandu ze Slaného, tak jsem jej zkusil doběhnout, což se podařilo, ale když už jsem šel přes, tak se mi rozvázala tkanička. Zavázal jsem, znovu jej doběhl a znovu tkanička. Nějak mi to ani nevadilo, nevím proč, a to se mi rozvázala na posledním kilometru ještě dvakrát. Asi byla ta tkanička nervózní z Rudly Kuseboucha, který mě povzbuzoval svým typickým: Miloši paráda, jdi do něj. No přesto, že i když Petr byl po Kladenském maratonu, tak už jsem na něj neměl a uctivě mu bod do poháru musel pustit.

Teď jsem zpátky ze Skotska, ještě v neděli hned po maratonu jsme dorazili domů, prohlédl jsem si fotky z oslavy narozenin sedmdesátníků a fotky z Balvanova běhu a přečetl pocity Jirky Fingerhuta z Kladenského maratonu. Při prohlížení fotek na mě dýchla taková domácká atmosféra. Na Balvanovi je vidět jak ta „naše“ běžecká komunita sdílí ta běžecká dopoledne, jinými slovy jak si kamarádi (a kamarádky) rádi společně pokecají, člověk prohlíží ty fotky a říká si, no tady ty lidi všechny znám, no jo tady zase…a hele Metod se svejma holkama, a ta nejstarší běžela, no a na bedně Poducha s Metodem, Vašek Klosík s Pepou Beránkem, a Lucka Růžková se Soňou se taky neztratily, taky Mališka běžela, Jitka Růžičková a Franta Tůma, Ben s mladým, no nemůžu všechny vyjmenovat, protože by to vypadalo jako výsledková listina.

A ten článek Fingiho o maratonu, to je jak se říká na dřeň a moc hezky napsané. Spoustu toho, co a jak cítí on asi hodně podobně prožila a prožívá většina z nás a Jirka to píše bez literárního patosu a přitom to chytne, alespoň mě, za srdíčko a ne že cítím jen s ním, nepřímo se mě vybavujou vlastní pocity z té či podobné situace, kdy se tělo hlásilo, že není se vším úplně spokojené. U mě naposled teď v neděli. A jak Jirka zmiňuje esemesku, kterou v průběhu maratonu posílala jeho dcera mámě doma držící palce, teda jako manželce: nejde mu to a je mi ho líto – to, pěkně prosím, může napsat jen sám život. Ale platí, jak píše Jirka, že přeci „trpíme“ rádi.

No a náš maraton kolem jezera Loch Ness? Jako celek dobrý. Anglie, kam jsme dolétli, nás přivítala svým typickým počasím, takže cesta autem do Skotska povětšinou v dešti, chvilkové courání cílovým městem Inverness naštěstí bez mokra, okukovali jsme kolorit ulic kamenných domečků, citlivě opravovaných v původním duchu, potkali pár mužů v kiltech – skotské sukni, vyzvedli startovní číslo a v neděli ráno přistavenými autobusy odjeli na start, kde jak jinak než mrholení a skotští dudáci, v daném případě dokonce dudačky. Vyčůrali jsme se jako všichni do vřesoviště, snad to přírodě v tom množství 4 000 běžců zas tolik neuškodilo a bez dlouhého čekání bylo odstartováno. Když jsem si prohlížel trať na Google maps, kde je celá naskenovaná, tak to na mě dělalo dojem, že je to rovina. No úplně není, zvlněné to je docela dost. Nevím, jestli zrychlení při sebězích vykompenzuje to zpomalení – a vyčerpání – z těch docela dlouhejch táhlejch kopečků. Značení pouze v mílích, takže přesně neumím říci, ale rozběhli jsme to lehce pod 5 minut na kilometr. Nějaké ambice já neměl vůbec, jen tak si to užít, Gábina možná trošku jo, ale i u ní bylo několik Ale. Předně jí v týdnu před maratonem začalo bolet v zádech (nemá dělat rádobygymnastické vylomeniny) a několik dní neběhala a pak jestliže při čekání na start mrholilo, tak postupně se po vyběhnutí rozpršelo docela dost a boty nasákly a ztěžkly a ten profil tratě taky na nějaký osobák není. Naštěstí nefoukalo. Mohl bych taky napsat, že mě dva dni před maratonem dohnala nějaká viróza, takové to zahlenění, ale jednak to bylo jak se říká od krku nahoru, s čímž se dá běhat a hlavně s takovouhle výmluvou bych nemohl Ládovi Tlustýmu na oči – to jsem musel zkrátka rozběhat. Takže jsme si to užívali – a aniž bych to musel celému světu sdělovat – ale proč nezmínit, že na deváté míli si moje útroby řekly o vyprázdnění (i když jsem ráno byl, tak to nebylo úplně ono), takže jsem si odskočil na první příhodné místečko do křoví a pak dalších 6 mil Gábinu dotahoval, což se mi povedlo. Do jednadvacáté míle jsme běželi spolu, ale pak – jak říkají sportovní novináři – jsem už tempo Gábiny neakceptoval, takže na zbývajících 5 mílích mi nadělila 4 minuty, což je pro mě více než čestná porážka. Čekal jsem to horší. Logicky se projevilo, že mně chyběly dlouhé běhy.

Gábina dala reál time (chip time, jak uvádí web závodu) 03:24:29 a v F 35+ skončila na úctyhodném 5. místě, celkově 17. žena a úplně celkově 225. Já 03:28:35, ve čtyřicátníkách 91. celkově 286. (přede mnou 27 žen). Gun time jsme měli o dvacet vteřin horší.

Celá trasa je po úzké asfaltce mimo civilizaci, jen tu a tam nějaké stavení na samotě, buď ta vřesoviště, kde se pasou ovce a krávy nebo místy křovinky či lesík. Dvě třetiny závodu jsou s výhledem na jezero, z kterého ke konci člověk už zas tolik nemá, ale to je maraton. Cíl v Inverness s obvyklým povykem reproduktorů a povzbuzováním místních. Lochnesská příšera hlavu nevystrčila, aby nás jako občerstvení olízla, tak jsme si ji jen přivezli plyšovou a taky na medaili, jak je vidět na fotce.

Zpátky jsme letěli přímo z cílového města na přestup do Manchesteru spolu s více maratonci, které v letištní hale poměrně snadno poznáte a v letadle jak se z řečí mezi běžci ukázalo, s námi letěl i celkový vítěz, kterého si někteří nechali podepsat na číslo, což bychom možná udělali také, kdybychom jej neměli hluboko v tašce napresované pod sedadlem. Tomas Abyn z Ethiopie to dal za 2:20:50.

Na závěr se snad bude hodit uvést, jak se s námi rozloučila paní domácí v penzionku, kde jsme spali. Když nám při odjezdu gratulovala k uběhnutí maratonu, řekla s úsměvem: Everybody needs to play. My česky říkáme: každej ňák blbneme.

Takže jsme oba zvědaví, jak se zmátoříme do hodinovky, protože jak jsem tenhle příspěvek uvedl, pořád se něco děje.

Sepsal po tříkilometrovém výklusu, den po maratonu 4.10.2010 Miloš Kmuníček, radila po tříkilometrovém pokusu o výklus Gábina Raková


Maratón klub Kladno

Je spolek se zaměřením na vytrvalostní běh a pořádání běžeckých závodů. 

Nabídka sponzorům


Anketa

Který den je nejlepší pro konání běžeckých závodů?
sobota (77 %)
graf
neděle (11.3 %)
graf
všední den (11.7 %)
graf

Připravujeme

ne 27. srpna 2017
Rakovnická 15

Kde: Rakovník – Zimní stadion
Délka trati: 15 Km
Start: 10:30
Informace zde


so 9. září 2017
Kladenský maratón

Kde: Městský stadion Kladno (Sletiště)
Délka trati: 42,195 Km
Start: 10:00
Informace zde

© Maratón klub Kladno | Mapa stránek | Napište nám