Maratón klub Kladno

logo

Pocity maratónce 3

Publikováno 30. 9. 2010
Do startu letošního Kladenského maratónu chybí slabá půlhodinka. Zoufale se přehrabuji ve své sportovní brašně a hledám tříčtvrteční elasťáky. Poslední naděje mizí, když vysypu celý obsah mé tašky na zem sportovní haly v areálu kladenského Sletiště, která slouží jako šatna a převlékárna zároveň. A to jsem si včera večer všechno tak pečlivě připravoval, bleskne mně hlavou. No nic, musím dát zavděk starým vytahaným teplákům, vždyť nejdu na módní přehlídku, ale pokořit zbylý maratónský svět.

Tepláky opravdu nejsou ani trochu přiléhavé a tak jen blahořečím bezvětrnému počasí. V opačném případě by moje oblečení fungovalo jako docela slušná plachta a při běhu proti větru bych snad musel i křižovat. Zbývá obout si nové NIKÉ, které jsem v předcházejících týdnech akorát tak stačil zaběhnout. Rychle obracím dnem vzhůru svoji igelitku a nedočkavě šmátrám po speciální běžecké obuvi. Hrůzou mě však polije studený pot, místo maratónek držím v ruce staré řemínkové sandály… Trhnu sebou – venku je ještě tma – a mohu si dopřát ještě hodinu spánku před odchodem do práce. Je pět hodin ráno, 6. září 2010. Můj živý sen jakoby předznamenal průběh a moje pocity během celého letošního závodu.

Plán. Před každým ročníkem pečlivě promýšlím a sestavuji strategii svého běhu. Nejinak tomu bylo i letos. Jsem na 25. kilometru, skutečnost začíná pokulhávat za předpoklady a je mně jasné, že letošní ročník se pro mě zlatým písmem nezapíše. Ztráta oproti plánu činí sice jen 26 vteřin, ale pocity vysílají neklamné signály, že něco je špatně. Již na půlmaratónu vím, že něco jsem běžel. Teď dokonce již jemné záchvěvy a škubání v lýtkách avizují, že křeče nejsou někde až za sedmero řekami a sedmero horami. A to je teprve 25. kilometr, kdy v normální situaci začínám zrychlovat.

Plán, tedy znovu ten plán. Plánování se zakládá na známých skutečnostech s extrapolací do budoucna. V případě běžce se jedná o zmapování stávajícího stavu v podobě naběhaných kilometrů a dosahovaných časů na kontrolních trasách. Porovnání získaných údajů s minulostí a současně s minulými výsledky se pak stává východiskem pro plán či záměr. Na základě určitých zkušeností, které jsem za léta běhání, včetně šesti maratónů, nabyl, bylo mé zjištění, že nejvíce limitujícím faktorem je nástup křečí. Proto jsem letošní přípravu zaměřil především na prodlužování tréninkových běhů i za cenu asi určité ztráty rychlosti. Tento záměr se mně vcelku podařilo naplnit. Naběhal jsem meziměsíčně 320 km, což bylo o 15% více než loni, kdy jsem dosáhl svého nejlepšího maratónského času 3h 43 min. Podařilo se mně 16 dní před letošním maratónem zařadit i 32 km trénink. Udělal jsem tak na doporučení Zdeňka Kučery, kterému na slovo věřím a jeho doporučení jsou pro mě svatá. Neběželo se mně vůbec špatně a kilometrový čas 5:09 vypadal velice optimisticky. Stal se i odrazovým můstkem pro sestavení mého finálního plánu. Poprvé opouštím Sletiště a blížím se k metě 2. kilometru. Dýchám zhluboka a střídavě v hlubokém předklonu si tisknu pravý bok. Píchání se dostavilo letos skutečně velice brzy, nestačil jsem se ještě ani zahřát, natož pořádně uvolněně rozběhnout. A začátek jsem opravdu nepřepálil. Mezi jednotlivými kilometrovníky zjišťuji, že se ani nevejdu do času 5:25 na km, který jsem si stanovil na prvních 10 kilometrů. Jsem z toho značně rozčarován. Očekával jsem spíše problémy opačného charakteru, tedy jak se udržím na uzdě po týdenním odpočinku a nenechám se strhnout a vyprovokovat k závodění hned od samého začátku. Místo toho však stojím na opačném pólu, problémy s pícháním v boku neustávají ani na 5. kilometru, jen se přesouvají z pravé strany na levou ignorujíce mé supění jako Albatros v několikastupňovém stoupání. Ani mě nepřekvapuje, že ztráta oproti rozpočtu na 5. km činí 4 vteřiny.

Přesto stále nepřestávám věřit v lepší zítřky. Jsem přesvědčen, že zvýšený počet naběhaných kilometrů se musí projevit a někdy už brzo to musí začít jít samo. Ve skutečnosti se bráním myšlenkám, že ne vždy v létě to bylo ideální. Někdy v červenci mě při bězích začala pálit žáha. Vyzkoušel jsem dva druhy tabletek, ale nakonec se jako nejúčinnější ukázal hydrouhličitan sodný neboli jedlá soda. Její nevýhodou je však reakcí se žaludeční kyselinou chlorovodíkovou vzniklý oxid uhličitý, který musí někudy ven. A tak jsem měl často jakési přídavné spalování a reaktivní pohon urychloval můj běh. To však zatím dnes nefungovalo, ať jsem se snažil sebevíc, tlačíc jako o závod.
Když něco šlape jako hodinky, je lépe kolem chodit po špičkách a ani na to nemluvit. Pokud však něco nefunguje, je na místě změna, prostě něco zkusit. Své by o tom mohli vyprávět fotbalisté, hokejisté či další sportovci. První na řadě bývá trenér. Vbíhám poprvé na Sletiště a mým záměrem je vypít pohárek s ionty a čekat, zda dojde k obratu k lepšímu. Blížím se k občerstvovacím boxům, kde opět po roční přestávce spolupracují s pořadateli mé dcery Šárka a Eliška. Zatímco Šárka opět jako před dvěma lety je po lokty ponořena ve studené vodě s houbičkami, Eliška mně ochotně nabízí ionťák, který v naději lepších zítřků rychle polykám a načínám druhý okruh.

Postupné cíle, které jsem si pro letošní maratón postavil, by se daly shrnout do následujících čtyřech bodů: Maratón uběhnout, dosáhnout času pod 4 hodiny, překonat svůj rekord 3h 43 min a poslední, z říše pohádek, dostat se pod 3h 40 min. A protože jsem se nechtěl hned zříci ani té nejsladší smetany, vybral jsem z devíti mnou sestavených režimů ten nejnáročnější, který však ještě byl dle mého názoru postaven na reálném základě. Pracoval s výsledným časem 3h 41 min s určitou douškou – a pak se uvidí. Po deseti kilometrech jsem měl zrychlit z 5 : 25 na km na 5 : 20, čtvrté, páté a šesté kolo běžet za 5 : 12 s dalším zrychlením v předposlední pětce na 5 : 07 a v poslední dokonce na 5 : 05 se závěrečnými dvěma kilometry naplno podle možností. Teď se však blížím k desátému kilometru a stále nic moc. Vždyť to není možné, říkám si, přece se naběhaný objem kilometrů musí už projevit a já konečně začnu mít z běhu radost a dojde k samovolnému zrychlení.

Desátý kilometr mě pohladil alespoň dosaženým výsledkem. O 17 vteřin jsem se dostal před plánovaný mezičas. Navíc jsem měl pocit, že opravdu začínám zrychlovat a píchání v boku ustupuje. Snad jsem na dobré cestě, říkal jsem si.

Letošní ročník je pro mě mimořádný i vzhledem k setkání s mým dávným známým a kamarádem Bohoušem Koktou. Vlastně jsme se měli setkat již při loňském maratónu, avšak sedmnáctiletá proluka mezi naším posledním rendez-vous udělala své a vzájemně jsme se nepoznali. Tenkrát před sedmnácti lety jsme s Bohoušem běhali v sýkořických lesích, Bohouš tehdy již jako regulérní maratónec s časem hluboko pod tři hodiny, já jako příležitostní a hlavně letní běžec. Během sedmnácti let se i ze mě stal regulérní běžec s postupným navyšováním naběhaných kilometrů a současně se pokoušející o svůj sedmý maratón. Bohouš samozřejmě také nelenil, ať již v počtu světových prestižních maratónů či ve vědecké prácí na universitě v Trois Rivieres v Kanadě jakožto řádný profesor v oblasti kompozitů a nanotechnologíí.

Zaměstnán vzpomínkami jsem překvapen, jak rychle se přiblížil patnáctý kilometr. Zjišťuji, že se mně podařilo plánované zrychlení na 5 : 20 na km s náskokem 22 vteřin oproti rozpočtu. Nechávám volný průchod svému tempu a načínám druhou pětku, kdy se mně běží dobře. Druhou a bohužel, poslední, což by mě v současném rozpoložení ani nenapadlo. Těším se, že u zrodu čtvrtého okruhu mávnu Elišce a Šárce, zvrhnu do sebe kelímek iontů a budu pelášit opět směr Zvoneček a Lapák.

Letos se vůbec nevěnuji svým spoluběžcům, neregistruji předbíhající a předbíhané. Je to dáno tím, že z počátku jsem měl dost starostí sám se sebou a nyní, kdy to začíná jít, se soustřeďuji stále jen na sebe. Poprvé a naposledy mám v tomto období trochu strach, abych to nepřepálil. Dvacátý kilometr mě však v tomto směru uklidní. Podařilo se mně zrychlit na 5:12 na km s náskokem 20 vteřin oproti rozpočtu. To by bylo dobré, říkám si, jen to teď stabilně držet během dalších dvou pětek. Že to bude těžké, však zjišťuji hned na půlmaratónu, protože – jak již jsem se zmínil dříve – už vím, že jsem něco běžel… Nechápu jak je to možné, vždyť příprava byla z pohledu předcházejících ročníků jednoznačně nejkvalitnější.

Oxid uhličitý je svinstvo, a pokud nemůže volně unikat z trávicího traktu tak dvojnásobné. Cítím se jako nafouknutý a každý krok se přenáší až do mé žaludeční oblasti. Něco přestává fungovat, a proto se opět odvažuji ke změně. Sahám do vnitřní kapsičky u trenek pro malou pilulku proti nadýmání a ve skrytu duše chci věřit, že i pro odplynění. Vyjmutí z obalu a především polknutí mně připadá jako nadlidský výkon, ale nakonec se přeci jen podaří. Tím však se rozhází moje dýchání a připadá mně, že neúměrně dlouhou dobu se dává do normálu. Vše se odrazí na mém mezičase na 25. Kilometru. Již nedržím kilometrový čas 5:12, dostávám se do ztráty 26 vteřin. Nechápu jak je možné, že již se dostavují náznaky křečí v lýtkách. Nechápu to a jsem pevně rozhodnut pro hrstičku soli v občerstvovacím boxu. Zbývající 2 km se snažím běžet maximálně uvolněně, abych nic nepokoušel.

Zvolna probíhám kolem stolů s občerstvením a marně můj zrak pátrá po talíři se solí. U posledního jen chraplavě vykřiknu, kde je sůl. Je dílem okamžiku, kdy Lucka Kučerová obětavě vystartuje pro žádanou chemikálii a v běhu mně podává talíř. Hrstičku soli si chuťově vylepšuji pohárkem iontového nápoje, ještě vypláchnu ústa vodou, kterou již nejsem schopen polknout a vyrážím do šestého okruhu ještě zatím s cílem smazat chycenou ztrátu.

Křeče snad trochu ustupují, zato břicho si dělá, co chce. A že jsou to samé nepěkné věci, snad nemusím zdůrazňovat. Soukám do sebe druhou tabletku proti nadýmání a na uvolnění plynů, ale ve zdárný výsledek už tak moc nevěřím. Mé rozpoložení se promítá i do rychlosti běhu. Cítím, že zpomaluji a nemohu s tím nic dělat. Pokud silou vůle přišlápnu, cítím otřesy žaludku až v krku a navíc se opět dostavují křeče v lýtkách. Proto ani nejsem na 30. kilometru překvapen raketově narůstající ztrátou na hodnotu 3 min 37s. Vzdávám se myšlenky na nějaký superčas a přeji si již jen se ctí dokončený maratón. Do cíle mně zbývá 12,2 km a jsem na čase 2:42:27. Dvanáct kilometrů, je to hodně nebo málo? Vzhledem k mému stavu je to obrovská porce kilometrů. Při svých trénincích často běhám 12,5 km okruh, který vede přes Kožovku, letiště, kopíruje okraj lesa přes Lapák až ke Zvonečku a přes Sletiště zpět domů. Okruh dokážu zvládnout i za 55 minut a nepřipadá mně nikterak dlouhý. Proto, abych si ulevil v utrpení, představil jsem si na 30. kilometru, že vybíhám od domu a mám před sebou zmíněnou trasu. Po každém uběhnutém kilometru si pak představuji, kde se na svém okruhu právě nalézám a co mně ještě chybí do cíle. Pravda, byl jsem nemile překvapen, jak dlouho mně trvají známé úseky a co se napachtím, než se přesunu z bodu A do bodu B. Ale měl jsem jasnou představu, co mě ještě čeká. Navíc jsem se těšil na okamžik, až se potkám se svým imaginárním spoluběžcem, protože, jak již jsem řekl, můj tréninkový okruh vede ve významné části po maratónské trati.

Na Sletišti opět ve mně mizí hrstička soli. Hned několik ochotných rukou mně nabízí různé nápoje na spláchnutí. Sáhám po nejbližších z nich a několik loků čaje vytváří v mých chuťových pohárcích dokonalý chaos. A aby to nebylo málo, vše zazdívám decovkou koly. Míjím Šárku s houbičkami, která mě s povzbudivým pokřikem vyprovází do předposledního kola. Dobře ví, že na tom zdaleka nejsem nejlépe. Aniž bych o tom předem věděl, pomocí SMS je ze Šárčina mobilu o mém boji zpravována moje manželka. Na mé závody s výjimkou hodinovky, kdy ji vyloženě potřebuji jako rozhodčího, nechodí. Říká, že nemůže vidět, jak se trápíme. Já jí na to vždy odpovídám, že pro nás je to radost a že se trápíme rádi. Dnes se však již rád netrápím a jsem povděčný, že je nepřítomna. Díky zmíněným SMS je však v obraze, neboť jedna ze Šárčiných zpráv zněla – nejde mu to a je mi ho líto! A bylo to opravdu výstižné sdělení pro poslední dva okruhy.

No a co říci k závěrečným kilometrům? Nic radostného a stále to samé. Občasné křeče do nohou, stálé nadýmání, neschopnost uvolnit plyny. Přesto mně připadalo, že nebýt křečí, nohy by šly – jediný příznivý efekt zvýšené kilometráže před maratónem. Na 35. Kilometru ztráta narůstá na 9 min 42s, celkový čas 3:14:07. Abych splnil svůj druhý cíl a dostal se pod 4 hodiny, musel bych zbytek běžet kolem 6:30 na kilometr. Posledních 5 km jsem dal za 6:20, ale vím, že lepší to určitě nebude. Poslední průběh Sletištěm. Opět hrst soli a pití. Navíc se uchyluji k poslednímu zoufalému úkonu, který dělám, když už je opravdu zle a který jsem použil zatím jen jednou na Žebrácké 25. Odhazuji čepici a dychtivě sahám po mokré houbičce z rukou Šárky.
V posledním okruhu stále to samé, cítím, že pořád zpomaluji. Chvílemi chci bojovat o 4 hodiny, ale nejde to. Jak trochu zaberu, dostaví se křeče. Alespoň s malým potěšením míjím bod, kde se podle mých výpočtů míjím se svým imaginárním protějškem, a do cíle mně chybí 3,5 km.

Na 40. Km dosahuji času 3:47:31 a ztráta narůstá na 17:41. Vím, že 4 hodiny jsou ztracené, protože můj kilometrový průměr klesl na 6:41 a že budu bojovat o doběhnutí.
Křeče naplno udeří v okamžiku, kdy již si myslím, že se nic nemůže stát. Jsem na Sletišti 600 m před cílem a jeden neopatrný krok způsobí, že v okamžiku obě moje nohy zkamení od pat až po kyčle. Nejsem schopen udělat krok a stojím. Pokouším se jít, ale nejde to, křeč nepolevuje. Teprve opatrné zvednutí pat v režimu mírného klusu uvolňuje ztrnutí a já jsem schopen zvolna se sunout kupředu. To již vidím, jak ke mně od 50 m vzdálených občerstvovacích boxů sprintuje Eliška s iontovým nápojem. Polykám dva doušky a postupně se blížím k náběhu na lehkoatletický ovál. To už vydržíš, slyším, jak za mnou křičí Zdeněk Kučera. Najednou se mně chce opět závodit, když vidím asi 20m před sebou nějakého běžce. Trochu přišlápnu, ale křeče mě vrací na zem. Takhle jsem si tedy svůj závěrečný půlkilometr nepředstavoval, honí se mně hlavou a jsem rád, že jsem rád. Poslední zatáčka a cílová rovinka. Medaile z rukou Rudly Stübigera a obrovská úleva, že jsem dokončil svůj sedmý maratón, i když v čase o 2 minuty přesahujícím čtyřhodinovou hranici.

Vidím přibíhat Elišku a Šárku. Ve stoje přijímám z jejich rukou pohárky se vším, co teče. Nemohu se posadit. V okamžiku pokrčení nohou mě křeče vymršťují zpět a to asi i po pátém pokusu, kdy se mě Karel Kozel snaží usadit takovým způsobem, že snad ani s miminkem by nezacházel ohleduplněji. Přibíhá Franta Tůma, který zřejmě sledoval můj neúspěšný souboj s lavičkou a přináší mně kolu. Čerpá ze svých bohatých maratónských zkušeností a ví dobře, co dělá. Skutečně po chvíli mohu bez problémů sedět a oddávat se slastnému pocitu, že dnes již nic nemusím. Sluníčko mně však nedělá dobře a tak se pomalu přesouvám pod stany s občerstvením. Zde mě však po chvíli přepadá zimnice a tak z rukou mých dcer přijímám všechno dostupné oblečení. Nesmírně si vážím péče, kterou mně věnují Iva a Lucka Kučerovy, Jitka Růžičková, paní Beránková a samozřejmě obě mé dcery. Všemožně se snaží, aby zahnaly z mého obličeje svěží zelenou barvu, kterou prý překypuji. S jejich pomocí a hlavně po třech Bernardech, které mně obětavě donáší Standa Pípal a Šárka se mně vrací do obličeje teplejší barvy a já věřím, že mám to špatné za sebou.

Přemýšlím, co letos bylo špatně. Týden po maratónu, kdy píši tyto řádky a již odezněly bezprostřední emoce, myslím si, že mohu objektivně hodnotit. První pocity byly takového charakteru, že stárnu a že lepší to již nebude. Včera jsem však zažil parádní tréninkový běh. Přesto, že jsem si šel jen tak zautíkat pro radost, dosáhl jsem jeden z historicky nejlepších časů a opět jsem zažíval radost z rychlosti. Žádné pálení žáhy, žádné nadýmání a to bez jakýchkoliv medikamentů. Jedna z příčin neúspěchu letošního maratónu byla, že jsem asi moc chtěl. Druhou věcí byl možná režim mé závěrečné přípravy čtrnáct dní před startem. V tomto údobí jsem zcela vypustil běhy se zátěží, jen jsem volně vyklusával. To byl také rozdíl oproti minulosti, kdy ještě týden před maratónem jsem zařadil náročný tempový běh. Čtrnáct dní odpočinku bylo zřejmě moc a já zapomněl běhat. Ze svých zkušeností vím, že nejlépe se mně utíká čtvrtý den po závodu či náročném tréninku, kdy druhý a třetí den zařadím jen mírné vyklusání. Pak se zřejmě trefím – jak se učeně říká- do superkompenzačního stavu mého organizmu, čemuž odpovídá i dosažený výsledek.

Každý člověk je originál a každému vyhovuje něco jiného. Pro trénink ve spojitosti se závody mohou platit obecné zásady, ale ve finále je třeba tato pravidla modifikovat podle dispozic každého jedince. To je můj soukromý laický názor. A jaký závěr z tohoto poznání vyvodím sám pro sebe? Více naslouchat vlastnímu tělu, běhat tak, jak se člověk momentálně cítí a co mu dělá dobře. Jednoduše řečeno – běhat pro radost. Sedm maratónů není moc, ale z mého pohledu ani málo. Sedm je hezké číslo, magické číslo, nehledě na to, že sedmého dne měsíce února jsem se narodil. Myslím si, že bude docela dobré, když u sedmičky zůstane. Na druhou stranu však osmička je větší…….

Jiří Fingerhut


Maratón klub Kladno

Je spolek se zaměřením na vytrvalostní běh a pořádání běžeckých závodů. 

Nabídka sponzorům


Anketa

Který den je nejlepší pro konání běžeckých závodů?
sobota (77.1 %)
graf
neděle (11.2 %)
graf
všední den (11.7 %)
graf

Připravujeme

ne 27. srpna 2017
Rakovnická 15

Kde: Rakovník – Zimní stadion
Délka trati: 15 Km
Start: 10:30
Informace zde


so 9. září 2017
Kladenský maratón

Kde: Městský stadion Kladno (Sletiště)
Délka trati: 42,195 Km
Start: 10:00
Informace zde

© Maratón klub Kladno | Mapa stránek | Napište nám