Maratón klub Kladno

logo

Pocity maratónce 2

Publikováno 24. 9. 2009
Před necelým rokem jsem se na tomto místě rozepsal o svých pocitech z mého pátého a do té doby nejúspěšnějšího maratonu. Před jeho startem jsem byl přesvědčen, že se jedná o můj poslední závod na trati 42,2 km, protože jsem hodlal ve svých 55 letech odejít do maratonského důchodu.

Po jeho pro mě mimořádně zdárném dokončení jsem však o svém rozhodnutí tak skálopevně přesvědčen již nebyl. Maraton je zážitek, maraton je životní filosofie, jak prohlásil vítěz olympijského běhu z Atén Ital Baldini. Já se s jeho názorem plně ztotožňuji. Nikdy neříkej nikdy, a tak velice záhy po odeznění všech bolístek a vyčerpání jsem začal přemýšlet, že bych to za rok snad ještě jednou zkusil.

S jídlem roste chuť, a tak nezůstalo jen u nápadu „ještě jednou si to zaběhnout“, ale pokusit se posunout hranice svých možností ještě o kousek dál. Věděl jsem, že k tomuto cíli může vést jen zvýšený objem naběhaných kilometrů s maximálním navýšením v měsíci před závodem. Proto jsem si stanovil, že od nového roku naběhám každý měsíc minimálně 200 km. Tento záměr se mně podařilo splnit s výjimkou dubna, kdy jsem měl svalové potíže. Měsíční příděl kilometrů se pohyboval v rozmezí 200–250 km. Několikrát jsem do své běžecké přípravy zařadil i z internetu vyčtený režim 10×800 m s přestávkami mezi jednotlivými úseky. Údajně podle tohoto testu je pak možné odvodit čas pro maraton – průměrný čas osmistovky v minutách a sekundách má odpovídat maratonskému času v hodinách a minutách. Protože mé průměrné časy na 800m činily 3min 12sec, brzy jsem uvedenému testu přestal věřit, neboť jsem si neuměl představit, že bych svůj maratonský osobák 3:48:59 mohl zlepšit o více než půl hodiny.

Výsledky se však přesto začaly dostavovat. V deseti jarních a letních závodech jsem přepsal své historické tabulky a to v některých případech velice výrazně. Nevím, zda příčinou byl náročnější trénink či psychická příprava, kterou jsem ještě úspěšněji zvládal se svým psychologem, fyzioterapeutem a trenérem Zdeňkem Kučerou v „Rokáči“ nad půllitry Gambrinusu. Důležité ale bylo, že to fungovalo.

Rozpaky nad mojí přípravou a výsledky nastaly však v době, kdy to bylo nejméně žádoucí a kdy moje forma měla kulminovat – v měsíci srpnu. Vše začalo Rozdělovským čtvrtmaratónem ve spojitosti se Žebráckou 25. Letos, oproti minulým létům došlo k zařazení Rozdělovského běhu před Žebráckou 25. Mezi oběma závody byly pouze 2 dny odpočinku a já jsem předem věděl, že pokud poběžím Rozdělov naplno, nestačím do Žebráku zregenerovat a můj jeden z nejoblíbenějších závodů bude propadák. Dlouho jsem proto uvažoval, že čtvrtmaratón vypustím, ale nakonec mně to nedalo a řekl jsem si, že Rozdělov poběžím, ale jen ve velice volném tempu. Záměr se mně však podařilo dodržet pouze 2 km. Po lehkém výběhu na Kameňák jsem před sebou spatřil skupinku několika běžců. Nadupán energií jsem si řekl, že jeden sprintík v rámci závodu mě nezabije a přes skupinku jsem se přehnal v mém osmistovkovém tempu. To však byla osudová chyba. Velkopansky jsem zpychl, a tak po krátkém vydýchání jsem se opět přehnal přes nějaké běžce. Svůj nesmysl jsem během celého závodu asi 5–6× zopakoval se závěrečným sprintem do cíle, kdy jsem se rozhodl ještě předběhnout nějakého závodníka. Tak se stalo, že ze zamýšleného lehkého vyběhnutí se stal slušný intervalový trénink a já hned v cíli jsem si uvědomil nesmysl svého počínání a okamžitě se dostavily obavy o osud Žebrácké 25. Bohužel, oprávněně.

Na Žebráku mě již v 9 hodin ráno přivítalo docela slušné horko. Obloha bez mráčku dávala tušit, že Svatý Petr dnes nebude mít s běžci žádného slitování, což se během dne plně potvrdilo. Již při rozběhávání jsem cítil, že to dnes asi nebude to pravé ořechové. Prvních 5 km ještě šlo, v zásadě jsem se vyloženě netrápil ani do první občerstvovací stanice na 10. km. Určitý počet závodníků, který mě však již předběhl, signalizoval, že moje forma nebude nejlepší, protože v minulých letech tomu vždy v úvodním stoupání bylo naopak. Po desátém kilometru se dostavilo píchání v boku, dýchání se stalo obtížným. Vše vedlo k výraznému zpomalení, takže moje ztráta na 15 km činila již téměř 6 minut. Že je zle jsem pochopil na druhé občerstvovací stanici, kdy jsem nedočkavě sáhl po mokré houbičce, což jsem zatím nikdy v žádném závodě neučinil. Při seběhu do Bzové jsem se vyloženě trápil, střídavě mě píchalo v boku a v kyčlích, ale stále ještě jsem běžel. Na poslední občerstvovací stanici opět houbička a pití, avšak současně jsem zjistil, že již se nedokáži rozeběhnout a zbylé 4 km do cíle jsem došel. Pouze v cílové rovince, když se ke mně zezadu přiblížila Hana Breburdová, jsem vystartoval a nenechal se předběhnout. To mě pak v cíli docela mrzelo, protože Hanka běžela pětadvacítku zřejmě poprvé a můj skalp by ji určitě ještě více povzbudil.

Při vyhlašování výsledků jsem pak Pepovi Beránkovi, Mírovi Urbancovi a Vláďovi Kropáčovi tvrdil, že to byl určitě můj poslední závod a že s běháním končím. Paní Beránková mě však uklidňovala, že to končím pouze dnes a že zítra to bude úplně jiné. Měla pravdu. Ukázalo se, že má s běžci již své určité zkušenosti. I já jsem se po dvou dnech otřepal a pokračoval v tréninku na maraton. Odměnou mně byl osobák na Rakovnické 15 a další slušné časy na mých tréninkových okruzích. Poněkud rozpačitě vyzněl můj závěrečný test 10 dní před maratonem v podobě 25,5km na cyklostezce kolem Kladna. Výsledný čas 2:00:24 byl o 56s horší než loni ve stejné době. Vymlouvat jsem se mohl snad jen na teplotu 26 stupňů, která tento den panovala.

Celý rok jsem přemýšlel o strategii a taktice, kterou letos při maratonu použiji. Minulý rok jsem striktně do 35km dodržoval tempo těsně pod 5:30/km a teprve na této metě, když jsem se stále cítil velmi dobře, dovolil jsem si zrychlit. Průměrné kilometrové tempo činilo 5:25,5/km. To však bylo loni a letos jsem chtěl něco víc. V průběhu roku, podle toho jak se mně zrovna dařilo, uvažoval jsem o svém tempu od 5:30/km až pro mě neskutečných 5:12/km, což by představovalo čas pod 3h 40min. Ještě týden před startem jsem byl zastáncem tempa 5:20/km, což by znamenalo čas těsně pod 3:45 se čtyřminutovým překonáním mého rekordu. Bohužel, týden před startem se u mě projevilo určité nachlazení, které naštěstí trvalo asi jen jeden nebo dva dny. Přesto až do pátku jsem měl zvýšenou klidovou tepovou frekvenci až skoro k šedesátce. V duchu jsem se pokorně vracel k tempu 5:30/km a říkal jsem si, jestli toho vůbec budu schopen.

Jako pomazání hojivým balzámem na mě zapůsobilo sobotního rána v den maratonu zjištění, že tep se ustálil na mých obvyklých 45 a že snad jsem z nejhoršího venku. Přesto jsem nepodlehl nadměrné euforii a stanovil taktiku pro dnešní den: Prvních 10km tempo kolem 5:30 a pak se uvidí. Nechtěl jsem se svazovat přísnou taktikou jako loni, ale více dát na svůj cit a běžecký instinkt při zachování veškeré úcty a respektu k maratonské trati.

Na Sletiště přicházím v povznesené náladě. Zdravím se s celou řadou známých, přátel a kamarádů. Věřím, že většina z nich je natěšena na dnešní závod podobně jako já. Vše umocňuje ideální počasí s 14 stupni nabízející možnost dosažení nejlepších časů.

Pomalu kráčím svým předstartovním sektorem s vymezeným cílovým časem 3:30–4:00 směrem k startovní čáře. To vše již za vztyčené startérovy pravice. Výstřel a celé běžecké pole čítající 200 závodníků v čele s Mirečkem se dává do pohybu. Protínám startovní čáru v čase 5s. Opět se pevně držím okraje lehkoatletického oválu, zase se po roce snažím najít optimální počáteční tempo, které by se mělo pohybovat kolem 5:30/km. Lehkoatletickou dráhu opouštím v čase 5:10, cítím se dobře. Je to důležitý ukazatel, neboť někdy již po několika stovkách metrů vím, že to nebude ono. Přesto jsem pevně rozhodnut dosáhnout na 5. kilometru průměrný kilometrový čas 5:30. Probíhám metou dvou kilometrů a vím, že všichni běžci z Maratón klubu z mé kategorie 50–59 let jsou přede mnou. Nepřekvapuje mě to u Honzy Flídra, Míry Urbance, Pepy Beránka, Slávy Pilíka, Bena Pucholta a Vény Honce, ale jsem zaskočen raketovým startem Ondřeje Danielise, který rychle mizí na dlouhé rovince směrem ke Zvonečku, a za chvíli již nic nevidím z jeho modrobílého běžeckého dresu doplněného slušivou čelenkou s kšiltem. „Ten musí mít naběháno“, bleskne mně hlavou, ale přes současné, pro mě nepříliš lichotivé postavení nic nemíním měnit na zvolené taktice.

Na pátém kilometru zjišťuji, že se mně podařilo trefit se do zvoleného tempa. Čas 27:16 signalizuje kilometrový průměr 5:27. Jsem spokojen a hodlám pokračovat v nastoleném trendu. Poprvé zatáčím na silnici a vracím se zpět ke Sletišti. Dokonale hladký asfalt loni renovované silnice je silný pokušitel o zrychlení. Odolávám ďábelským nástrahám a v klidu vbíhám do areálu Sletiště. Vzhledem k počasí jsem se ještě ani pořádně nezahřál, a tak jen probíhám kolem občerstvovacích boxů. Jen koutkem oka registruji postavení stolu s iontovým nápojem, který budu v následujících okruzích konzumovat a načínám druhý pětikilometro­vý okruh.

Již několik kilometrů při mně běží mladík z kategorie A. Někde u kolotoče se osměluje a obrací se na mě s otázkou: „Tak na kolik to vidíte?“ Jen rozhodím rukama a běžím svým tempem dál. V duchu se mu hluboce omlouvám za své vysoce nespolečenské chování, ale nehodlám ani v nejmenším porušit rytmus dýchání a ovlivnit tak svůj záběhový režim. Současně si však uvědomuji nesmyslnost jeho otázky. Vím, že mnohdy i při výrazně kratších závodech záhy po startu nemůže člověk zodpovědně prohlásit „na kolik to vidí“. Stačí přepálení startu či netrefení se do optimálního tempa a výsledný čas je na hony vzdálen od předstartovních představ. A uvážíme-li nevyzpytatelnost maratonu, podobná otázka již zcela pozbývá smyslu.

Ze svých úvah jsem vyrušen průběhem desátého kilometru. Čas druhé pětky se liší od první pouze o vteřinu. Zažehnal jsem první úskalí. Někdy se mně totiž stává, že mně poměrně brzy začne píchat v boku. Mám vypozorováno, že je to v případě rychlého startu. Současně ale vím, že pokud k indispozici nedojde během prvních 10km, mám vystaráno a uvedeného podrazu ze strany mého organismu se již nemusím obávat.

Opět se dostávám na hlaďoučký asfalt, důsledně se držím bílé krajnice a již nepociťuji poňoukání ke zrychlení za tak ďábelský počin. Rychle vyhodnocuji, že na desátém kilometru jsem měl náskok na rozpočtový čas 5:30/km 29s, což představuje náskok 18s na můj loňský mezičas. Výpočty mě na určitou dobu zaměstnají, takže si ani neuvědomuji, že podruhé vbíhám na Sletiště. Zde v letu – skutečně na jeden lok – házím do sebe kelímek s iontovým nápojem a opět opouštím bránu borců. První překvapení mě čeká někde u kolotoče. Přede mnou se náhle objevuje Ondřej Danielis, kterého záhy svým stálým tempem předbíhám. Letmým pohledem zjišťuji, že na to, že máme za sebou pouze čtvrtinu závodu, již nevypadá zrovna nejlépe o čemž svědčí i jeho zpomalování. Inu přepálení začátku je hrozná věc. V duchu ho lituji, pokud se rozhodne pokračovat a porvat se s celým závodem. Dlužno však podotknout, že Ondřej se ukázal být mužem velikého srdce a svůj boj s maratonem nakonec zdárně dokončil.

Oceňuji rozmístění jednotlivých kilometrovníků, díky nimž nemám dlouhou chvíli. Stále v duchu vyhodnocuji mezičasy, počítám průměrný čas na kilometr a porovnávám své mezičasy s loňskými. Dostávám neklamné signály, že zrychluji. Na třetí pětce snižuji průměrný čas na kilometr z 5:27 na 5:20, náskok na loňský mezičas se zvyšuje na 41s. To již se však dávno před tím přes mne přehnal „Černý expres Mireček“. Nestačím žasnout, protože poprvé na vlastní oči vidím, v jakém tempu se dá běžet maraton. Abych si to dostatečně užil, Mireček mi při dalších mých okruzích stejnou podívanou přichystá ještě jednou a nadělí mně další kolo.

Abych zahnal chmurné myšlenky, opět se věnuji výpočtům a vyhodnocování rozdílů mezi loňskými a současnými mezičasy. A zase je tu ten asfalt hladký jako sklo, který zase láká a vábí a kterému opět podléhám. Ani nevím jak, a zase se blížím k občerstvovacímu místu. Připadá mně, že někteří závodníci by si k občerstvení nejraději ustlali. To způsobuje i malou kolizi mezi mnou a jedním z mých kolegů, kdy jeho kelímek s iontovým nápojem končí na mých trenýrkách. Rychlá omluva, jeden hlt iontů a již mířím do čtvrtého okruhu. Jsem zvědavý na vyhodnocení časových ukazatelů na dvacátém kilometru a na půlmaratónu. Pořád se zabývám myšlenkou, jak jsem se asi cítil na daných metách loni a letos, avšak jednoznačně na uvedenou otázku nedokáži odpovědět.

Na čtvrté pětce opět snižuji o 4s průměrný čas na kilometr na 5:16, můj náskok na loňský mezičas se zvyšuje na 1:38. Před půlmaratónovou hranicí je však můj černý pokušitel, který zase ukazuje svoji sílu, takže na 21,1km během 1,1km zvyšuji náskok na 1:56. Opět se snažím porovnávat loňské a současné pocity. Stejně jako loni stále nevím, že bych něco běžel a běh mně skýtá potěšení.

Na Sletišti již pro mě standardní občerstvení a tentokráte dokonce bez kolize s některým z mých spoluběžců. Při výběhu do pátého okruhu zvolna předbíhám Vénu Honce. Oceňuji jeho sportovní a povzbudivé gesto směrem ke mně. Obdivuji Vénu, jak se po dlouhodobých zdravotních problémech opět dostal do formy a zároveň jakých výsledků dosáhne s minimálním tréninkem. Jó, když je holt někdo dřevo, tak o to více musí běhat.

Cestou ke Zvonečku a na Lapák zase si hraji s kilometrovníky, přepočítávám a hodnotím. Vedle strohých čísel zažívám již i subjektivní pocit zrychlení. Vzpomínám si na jednu svou debatu se Zdeňkem Kučerou o tomto stavu, kdy někde v druhé polovině dlouhého tréninkového běhu bezděčně začnu zrychlovat, aniž bych v nejmenším začal pociťovat nějaké vyčerpání či problémy s dechem. Zdeněk mně tenkrát odpověděl, že přesně ví, o čem mluvím a že se mu to také stává. Konkrétní vysvětlení však neznal.

„Kéž by mně to ještě nějakou dobu vydrželo“, pomyslím si a už mám k dispozici nová data na 25km. Průměr na km v poslední pětce snižuji o 3s na 5:13, náskok na loňský čas vzrůstá na 2:39. Chci se mít napozoru, neboť vím, že v minulosti se mně přepálení na 25km již několikrát nevyplatilo. Proto při vbíhání do područí černého pokušitele jen hledám optimální stopu pro proběhnutí jediné zatáčky a návrat na bílou krajnici bez jakékoliv výrazné snahy po zrychlení. Přesto několikrát musím opustit krajnici, abych předběhl několik soupeřů. Při delších závodech si často v duchu vedu soukromou statistiku, kolik běžců jsem předběhl já a kolik mne. Předběhnutý běžec znamená plus bod, předbíhající minus bod. Začínám počítat po určité době od startu, kdy již dojde ke zklidnění startovního mumraje a tempo se stabilizuje. V případě kladných bodů mám příjemný pocit, že jsem zvolil správné tempo, v opačném případě jsem značně rozladěn, protože vím, že výsledek nebude valného charakteru. „Dnes bych asi byl na vysoké hladině kladných bodů,“ myslím si, ale moje mysl je dnes již beztak zahlcena přepočítáváním a porovnáváním, a tak ještě registrovat počet míjených běžců bych asi už nezvládl. Kromě toho, hodnocení na okruzích, kdy člověk neví, kdo koho kolikrát již předběhl, by bylo zatíženo určitou chybou.

V šestém okruhu v mírném stoupání u Zvonečku dostávám další skalp závodníka z mé kategorie, a to Bena Pucholta. Velice si toho považuji, protože Ben, co by letošní čerstvý padesátník, mě většinou poráží. Velice si vážím i Benova sportovního gesta, kterým ocení můj výkon, a zvednutou pravicí mu bez jakéhokoliv verbálního projevu poděkuji. Překvapí mě relativně velký rozdíl rychlostí, s kterým se míjíme, a tak jsem velmi zvědavý na parametry na blížícím se 30. kilometru.

Nestačím se divit. Zase zrychlení, tentokráte v šesté pětce o 4s na 5:09/km, náskok oproti loňsku vzrostl o více než minutu a půl na 4:13. Nemůžu si pomoct, ale začínám přemýšlet, kam až bych se s výsledným časem mohl dostat, pokud by všechno probíhalo jako dosud až do cíle. Vychází mně, že bych mohl jít někam hodně pod 3hodiny 45minut. Někde v nejzazším koutku mozku mně to dokonce začíná šrotovat, že ani hranice 3:40 by nemusela být pouze z říše snů. Plně akceptuji poňoukání černého ďáblíčka a peláším ke Sletišti.

Na jeden lok vypitý kelímek s ionty způsobí určité zadýchání, ale už u výběhu ze Sletiště je vše pořádku. Překvapuje mě, jak houstne počet předbíhaných a to často opět dosti značným rozdílem ve vzájemných rychlostech. Cítím, že oproti prvním dvěma okruhům se moje rychlost výrazně zvýšila a jsem opravdu zvědavý na ukazatele na 35kilometru. Skutečnost ale předčí mé očekávání. Průměrná rychlost na jeden kilometr se v poslední pětce zvýšila o 6s na 5:03 a náskok oproti loňsku se zvýšil o více než 2 minuty na 6:15. Okamžitě mně projede hlavou, že jsem někde na úrovni 3h 42min a že dostat se pod 3:40 by nemuselo být úplně nereálné!

Představa z oblasti rajské hudby bohužel trvá jen několik stovek metrů. Můj černý pokušitel se tentokrát ukáže v plné parádě. V zatáčce při prvním kontaktu s jeho onyxovým povrchem mě chytá křeč do pravého stehna! „Jen nechytit velkou ztrátu, jen neprohazardovat nahnané minuty!,“ bleskne mně hlavou. Snažím se o maximální uvolnění pravé nohy a využití všech ostatních svalových skupin na ulevení postiženému místu. Křeč pomíjí, ale noha zůstává ztuhlá. Navíc cítím, že došlo k významnému zpomalení. Okamžitě zapomínám na čas pod 3:40 a v duchu si říkám, že bych byl vděčný i za 3:45.

Na Sletišti při posledním průběhu již není mé občerstvení tak bleskové, navíc si poprvé dopřávám dva kelímky iontového nápoje. V rohu oválu slyším Zdeňka Kučeru, jak za mnou křičí „Jirko, ještě to zmáčkni,“ ale já sám vím nejlíp, že už to žádná sláva nebude. U kolotoče se hlásí křeč ke slovu nanovo. Sahám do kapsičky u trenek, v kterých mám pro tento případ dvě tablety magnesia. Jednu do sebe s velikým násilím vsoukám a po určité době se mně podaří ji polknout a dostat snad až do žaludku. Zdá se, že křeč polevuje a já se s zvýšeným úsilím sunu směrem ke Zvonečku. Ulevování pravé noze a polykání tablety však rozhází můj rytmus a i dýchání se stává obtížným. Stále myslím na jediné, jen nechytit moc velikou ztrátu a hlavně nedostat křeč.

S obavami očekávám data ze 40. kilometru. Naštěstí to ještě není tak hrozné, kilometrový čas vzrostl na 5:19, což je rychlost odpovídající mé dnešní třetí pětce. Náskok oproti minulému roku poklesl jen o 6s na 6:09, celkový čas na 40. km 3:31:15. Cítím, že pokud nedojde v posledních 2 kilometrech k nějakým nepředvídaným extrémům, měl bych dosáhnout na čas pod 3:45.

A zas je tady ten černý satanáš, v duchu vidím jeho široce se šklebící tlamu, jak s chechtotem říká, vidíš, chtěl jsi moc a teď budeš mít problémy. Dávám mu za pravdu, protože někde na 30 kilometru jsem ztratil úctu a pokoru k trati, pokoru, která je nutná nejen při takovém závodu jako je maraton, ale i při trénincích na jakémkoli okruhu.

Při stále obtížnějším dýchání a ztuhnuté pravé noze ještě zaslechnu od mého nezvaného parťáka něco o rovných a hladkých cestách vedoucích do pekel, ale to už naštěstí na mě naposledy zívá brána do areálu Sletiště. Mockrát jsem si tento okamžik během celého roku představoval, říkal jsem si, jak si užiji poslední půl kilometr na dráze, což by mohlo být navíc okořeněno ještě nějakým tím předběhnutým závodníkem v závěrečném finiši. Dnes to však nebude tak horké, mám dost problémů sám se sebou a o předbíhání ani nemluvě. Slyším v amplionech své jméno z úst Jirky Klesnila a zároveň jak na mě Zdeněk Kučera křičí, že to budu mít bohatě pod 3:45. „Tak jsem to nejhorší zažehnal,“ bleskne mně hlavou a mobilizuji v sobě poslední zbytky sil. Zmůžu se v posledních 50-ti metrech alespoň na symbolické zrychlení a již cítím, jak mně Tlustý Láďa zavěšuje na krk moji šestou maratonskou medaili. Okamžitě přijímám gratulace k překonání osobáku od našeho prezidenta Maratón klubu Františka Tůmy, čestného prezidenta Rudly Kuseboucha, maratonského stovkaře Ládi Tlustého………. Jsem šťastný!

Pohled na moje stopky odhaluje výsledný čas 3 hodiny 43 minut 45 sekund. V posledních 2,2km klesla moje kilometrová rychlost na 5:40, ztratil jsem 55s náskoku s celkovým překonáním osobního rekordu o 5 minut 14 sekund. Vydal jsem se ze sil, zúročil celoroční přípravu, připravil jsem si silný zážitek.

No a co dále? Nikdy neříkej nikdy, a tak pokud zdraví a manželka dovolí…

Jiří Fingerhut


Maratón klub Kladno

Je spolek se zaměřením na vytrvalostní běh a pořádání běžeckých závodů. 

Nabídka sponzorům


Anketa

Který den je nejlepší pro konání běžeckých závodů?
sobota (77 %)
graf
neděle (11.3 %)
graf
všední den (11.7 %)
graf

Připravujeme

ne 27. srpna 2017
Rakovnická 15

Kde: Rakovník – Zimní stadion
Délka trati: 15 Km
Start: 10:30
Informace zde


so 9. září 2017
Kladenský maratón

Kde: Městský stadion Kladno (Sletiště)
Délka trati: 42,195 Km
Start: 10:00
Informace zde

© Maratón klub Kladno | Mapa stránek | Napište nám