Maratón klub Kladno

Po stopách rakušáctví prezidenta Maratón klubu Kladno

Publikováno 30. 1. 2009
Jako blesk z čistého nebe se objevila zpráva Bena Pucholta o možných vazbách Františka Tůmy na zemi našeho jižního souseda. Okamžitě se vyrojila celá řada „zaručených“ informací o příbuzenském poměru s hudebním skladatelem Františkem Ignácem Tumou (1704 – 1774), se spisovatelem a národním buditelem Františkem Sokolem Tůmou, či dokonce vyšla najevo i možnost dvojničení některého z předků našeho prezidenta ve starém mocnářství společně s Nývltem a Macháněm.

Hlavně poslední indicie mě značně zaujala. Kde jinde bych mohl získat serioznější informace o Rakousko-Uherském mocnářství a jeho čelních představitelích než u našeho předního odborníka na zmíněné historické období, docenta Weigela. Neváhal jsem ani minutu, avšak na akademické půdě mě čekalo nemilé překvapení. Jak jsem se zde dozvěděl od blízkého Weigelova spolupracovníka docenta Vondrušky, docent Weigel nečekaně odjel na služební cestu do Liptákova, kde prý byla objevena nějaká listina s mimořádnou historickou cenou. Rozhodl jsem se okamžitě a prvním vlakovým spojem jsem vyrazil do Liptákova za docentem Weigelem. V duchu jsem si říkal, že i když se zde třeba nic konkrétního o původu a předcích Františka Tůmy nedozvím, alespoň na mě dýchne závan historie prodchnutý bytostí jednoho z největších velikánů našich dějin.

A vskutku jsem se nemýlil. Již při příjezdu na nádraží Liptákov jsem z dálky pozoroval čilý ruch. Postupně přibíhala celá řada mužů v dobových kostýmech s kufry či jinými zavazadly v rukou. Tomu všemu vévodil zástup žen v krinolínách skrytých pod slunečníky a ležérně si pohrávajícími a ovívajícími se rozložitými vějíři. Nejprve jsem si pomyslel, že zde televize Nova natáčí nějaký nový nekonečný seriál, ale skutečnost byla jiná. Stal jsem se svědkem Běhu Járy Cimrmana, který na počest našeho génia zde každoročně pořádá místní sokolská župa.

Přes všeobecný chaos nebylo těžké doptat se na docenta Weigela. Byl jsem poslán do zdejší školy, kde prý se docent Weigel věnuje studiu jakýchsi právě nalezených historických dokumentů.

Cestou ke škole jsem si v duchu připravoval skromnou omluvu za svoji opovážlivost rušit docenta Weigela v jeho bádání a zároveň formulaci své žádosti o pomoc ohledně rakouských předků našeho prezidenta.

Docenta Weigela jsem zastihl v dobrém rozpoložení. Do rukou se mu totiž dostaly nové dokumenty o působení Járy Cimrmana ve Vídni, tentokráte v oblasti atomové fyziky. I způsob nalezení nových písemností stojí za zmíňku. Loni na podzim se ve zdejší škole konal mítink jednoho z kandidátů do státních zastupitelských úřadů. Při jeho plamenném projevu – snad z důvodu rezonance jeho zvučného hlasu a vlastních kmitů zavěšených obrazů – či možná úplně z jiných příčin, poroučelo se hned několik historických obrazů k zemi. A právě z jednoho z nich z poza pasparty vypadla docentem Weigelem právě studovaná písemnost.

Jak již jsem řekl, docent Weigel byl vzhledem k nečekanému nálezu v dobrém rozpoložení a tak se mně dostalo cti, že jsem mohl nahlédnout na zažloutlé stránky nalezených dokumentů. Hned při pohledu na nadpis se mně i přes v poslední době dobrou trénovanost začal výrazně zvyšovat tep. Jednalo se totiž o Cimrmanův spis s názvem „Vynález urychlovače částic.“ Celá práce našeho génia pocházela z období, kdy si vytknul za cíl rozbít atom. K tomu měl právě sloužit vynález urychlovače.

Celý princip urychlovače částic byl založen na pohybu dvou běžců na lehkoatletickém oválu. První běžec tzv. „Nosič,“ byl vybaven trenkami se zesíleným pásem, v kterém se ukrývaly částice olova a to v podobě několika masivních destiček. Podle poměrně složitých Cimrmanových výpočtů musela být pro zdárný průběh experimentu celková hmotnost destiček 19,5 kg. Celý pokus byl zahájen startem „Nosiče“ a jeho pohybem po lehkoatletickém oválu proti směru hodinových ručiček. Poměrně značná hmotnost olova však prvnímu běžci nedovolovala okamžité dosažení Cimrmanem požadované rychlosti 31,8 km/h, ale „Nosič“ ji nabíral postupně v průběhu několika okruhů. Odtud tedy název „Urychlovač částic.“

Celý proces urychlování byl bedlivě sledován přihlížejícím Cimrmanem. V okamžiku kdy „Nosič – Urychlovač“ dosáhl Cimrmanem požadované rychlosti 31,8 km/h, mimochodem vypočítané podle času dosaženého „Urychlovačem“ na stometrovém úseku, nastal okamžik pro druhého běžce s pracovním názvem „Srážeč.“ Na Cimrmanův signál startoval „Srážeč“, tentokráte však ve směru hodinových ručiček. Protože druhý běžec nebyl zatěžkán částicemi olova, tak jak tomu bylo v případě prvního běžce, dosáhl předepsané rychlosti 31,8 km/h téměř okamžitě a bylo jen otázkou krátkého času, než se oba běžci potkali a došlo k vzájemné srážce s rychlostí 63,6 km/h nutné dle Cimrmanových výpočtů k rozbití atomu olova. Jak geniální a zároveň prosté v porovnání s monstrózní stavbou dnešního LHC (Large Hadron Colider) v CERNu u Ženevy!

Z Cimrmanových zápisků dále vyplynulo, že úspěšnost pokusu o rozbití atomu se stále jednoznačně nedařilo prokázat, avšak na druhé straně bylo zcela zřejmé, že spotřeba běžců byla poměrně vysoká. Cimrman se však nevzdával a tak přicházeli stále noví běžci až do okamžiku než byl na doporučení angažován běžec mimořádných kvalit, který byl údajně schopen vyvinout rychlost až 33,2 km/h, tedy o celých 1,4 km/h vyšší než byl minimální Cimrmanův požadavek. K němu upíral Cimrman poslední zbytek svých nadějí.

V tomto okamžiku při pohledu na rozpadající se papír vydolovaný docentem Weigelem ze spadnutého obrazu jsem však na chvíli snad i zapomněl dýchat. Jméno onoho fenomenálního běžce bylo Franz Benedikt Tuma!

Bez ohledu na možný příbuzenský poměr s prezidentem našeho Maraton klubu je třeba podotknout, že poslední pokus Cimrmana v oblasti rozbití atomu byl neúspěšný. Franz Benedikt Tuma se v tomto okamžiku ukázal být srdcem více běžec než zanícený stoupenec Cimrmanových pokusů, neboť v posledním okamžiku před plánovanou srážkou s „Nosičem – Urychlovačem“ uhnul s vytýčené trajektorie s pozdějším odůvodněním, že se nenechá zmrzačit před prvními novodobými olympijskými hrami v Aténách, kamž se chystal odjet.

Po tomto incidentu ukončil Cimrman své pokusy s urychlovačem částic. K jeho rozhodnutí přispěly i obavy o vyzrazení jeho vynálezu. Cimrman si totiž povšiml, že pokusy o rozbití atomu jsou stále častěji sledovány neznámým a navýsost podezřelým člověkem, který si neustále dělal nějaké poznámky do svého zápisníku a čas od času dokonce nenápadně sebral a strčil do kapsy několik olovněných destiček. Cimrmanovi se nikdy nepodařilo vypátrat záměr podivného přihlížejícího, pouze zjistil, že se jednalo o jakéhosi ruského emigranta Tarasova.

Poslední řádky Weigelova dokumenty by se daly shrnout do rubriky Jára Cimrman inspirující. Franz Benedikt Tuma totiž nikdy na olympijské hry do Atén neodjel. Ať si to sám zřejmě z počátku nechtěl přiznat, Cimrmanovy pokusy s rozbitím atomu ho zaujaly do takové míry, že se rozhodl pověsit běžecké boty na hřebíček a věnovat se atomové fyzice. Zde Cimrmanovy zápisky o Franzovi Benediktovi Tumovi končí pouze s malým dovětkem, že krátce po posledním vídeňském nezdařeném experimentu s urychlováním částic a rozbitím atomu se Franz Tuma stěhuje do Čech a usídluje se někde v oblasti Řeže u Prahy.

Jak se ukázalo, se svoji cestou do Liptákova jsem mohl být navýsost spokojený. Nejen že jsem byl přítomen novému objevu o životě a díle našeho génia Járy Cimrmana, ale především jsem si ověřil možné vazby našeho prezidenta na Rakousko-Uherské mocnářství, které by vysvětlovaly zkratku AUT uvedenou ve startovní listině v Bratislavě u jeho jména. Ještě na zpáteční cestě vlakem mě pronásledovala neodbytná myšlenka, jak si nenápadně ověřit případné geneticky zděděné vlohy Františka k jaderné fyzice a prokázat tak příbuznost s jeho prapradědečkem Franzem Benediktem Tumou. Naštěstí včas jsem si uvědomil zrůdnost svých úvah a okamžitě jsem je zavrhl. Dokonce jsem se rozhodl zažádat o vydání interního klubového příkazu, který by zakazoval před Františkem vést jakékoli debaty, které by třeba jen slůvkem naznačovaly, že existuje něco jako atom a o jeho rozbití již ani nemluvě. V opačném případě při možné příbuznosti obou Tůmů či Tumů by nebylo možné vyloučit, že se bude opakovat historie a ve Františkovi se probudí sklony k jaderné fyzice. O případných následcích si určitě již každý člen Maraton klubu udělá vlastní úsudek, neboť Franta, jakožto prezident, je člověkem na svém místě a bez jeho činnosti by bylo možné si jen těžko představit současné spolehlivé fungování našeho běžeckého oddílu.

Jiří Fingerhut

Pozn. red.: na průvodním snímku je zachycen dvojník Nývlt v roli ředitele Kladenského maratónu.