Maratón klub Kladno

logo

Kladenský maratón očima Mikuláše Pomalého

Kladenský maratón 2008 - ilustrační foto

Publikováno 15. 9. 2008
Kdybych začal tím, že jak na nás Primátor vystřelil, lekl jsem se a začal utíkat, tak by to čpělo humorem za každou cenu a ještě navíc estrádním. Tak začnu tím, že pohled na dlouhý, pohybující se zástup běžců byl úchvatný. Běžel jsem uprostřed pole, 260 odpočatých nohou přede mnou, 260 odpočatých nohou za mnou, jen ty moje dvě volšový nožičky ne a ne ze sebe setřást únavu z předstartovní nervozity.

Z vnitřní strany zatáčky byl nádherný pohled na zaplněný ovál kladenského Sletiště. Pro atletickou dráhu asi taková zátěž, po které se na silnici dělají v asfaltu koleje. Dvakrát jsme zakroužili a vyběhli pod chlácholivou ochranu energii sálajících listnáčů, stromů, jež Sletišti dávají pro mnohé velmi přitažlivý náboj. Vychutnávám si atmosféru pozitivních vibrací, optimistických úsměvů kamarádů běžců a také pár možná – jak se domnívám – obdivných pohledů diváků, jací že to hrdinové ti maratónští běžci jsou. Cítím, že není nic krásnějšího než vytrvalostní běh, dnes ještě s možností společného prožitku s partou stejných bláznů, jako jsem já. Euforie má mnoho podob, pro mě je tohle jedna z nich. Pracovně ji nazvěme euforie startovní. První proběhnutí pod tribunou, nohy ze sebe na chvilku setřásají rozechvělost a pokoušejí se nabudit dojem, že to půjde. Celá trasa je sice po úplné rovině, ale úsek z brány stadionu ke kolotoči je jaksi neznatelně ještě o chlup „ rovinatější“, což dobře vím a nohy nepustím ke slovu, když se o tom chtějí začít bavit. Že bych přepálil první pětku, to nepřichází v úvahu. Na takové přepálení je třeba mít kde brát, což dnes není můj případ. První pětikilometrové kolečko se mi neběží nic moc, ale říkám si, že mi chvíli potrvá, než se dostanu do provozní teploty a že to třeba bude lepší. Opravdu jo, druhé kolečko je o něco příjemnější, minimálně tím, že není horší prvního. Kdyby to tak šlo dál, bylo by to fajn. Ale tak jako po létě přijde podzim a jako že platí zákon o zachování energie, tak je logické, že při běhu sil ubývá rychleji, než co organismus stačí obnovit a doplnit. Takže celkem přirozeně se únava připlížila. Někdy, když se večer před závodem pořádně nenajím, tak umí holka, teda jako ta únava, i na člověka skočit najednou, teda jako naráz. No zkrátka jak se blížil ten dvacátej kilometr, tak se zakusovala tu i onde, nejen do svalů, ale i ten pajšl jí byl dost dobrej. Nohy samotný taky přestávaly bejt v pohodě, ze začátku sice bojovaly jakž takž úspěšně s fyzickými neduhy, jako je tady tuhnutí, támhle píchání, ale psychicky byly téměř hned po startu zkrátka rozhozený, žádná vyrovnanost a nadhled a do toho samozřejmě ještě ta představa, co bude následovat za narůstající utrpení. Snad jen fakt, že nohy nemají hlasivky zapříčiňuje, že se na mě občas hystericky nerozkřičí. Ta druhá půlka nezačala vůbec dobře. Teda pokračovalo již nastartované ubývání sil, něco jako když ti u auta dojde benzín a motor začne škytat, jak lapá po vzduchu mezi posledními šplouchanci již nadobro mizejícího benzínu. Pocit nic moc, tedy víc to nic…a hlavně ještě vědomí, že do konce je nekonečně daleko. Pětadvacátej kilometr mě zastihl, mám-li to říct neotřele, v dost značném diskomfortu. Výstižná odpověď na otázku : jak ti je? zní : blbě. A nepomáhá ani průběh pod tribunou s diváky vyjadřujícími podporu (hodil by se víc soucit), k ničemu je občerstvovačka s banánem a ionťákem. Zábleskem optimismu v šedé realitě je jen představa, jak si po závodě dám vychlazené točené. Jak jsou přibývající kilometry delší a delší, o tom mluví a píše každý. Označování každého kilometru je možná dobré pro ambiciózní závodníky, co si průběžně hlídají rychlost, pro mě je naopak příjemným překvapením, když někdy zjistím, že jsem od posledního značení uběhl dva či tři kilometry…zjištění dané přehlédnutím nějaké té kilometrovníkové cedule. V Kladně se bohužel nic přehlédnout nedá. A taky jak bejt překvapenej, kam jsem se posunul na trati, když znám každý metr nazpaměť, že. Jestliže se můj stav do pětadvacátého kilometru zhoršuje, pak kilometry následující by nepoučený mluvčí anesteziologic­koresuscitační­ho oddělení mohl mylně označit za stabilizovaný stav v domnění, že další zhoršení je už neslučitelné s životem. Velkej omyl, maratoncovo utrpení, které nejen přežije, ale i proběhne, má řadu stupňů. Pro dostatečnou názornost představy hovořme o stupních klesajících…a kam jinam než do pekel. Jsou okamžiky, kdy lze ten pokles nejlépe přirovnat k volnému pádu. Naštěstí dna nevidět. Možná, že maratónská bolest ani žádné dno nemá. Moderně se dá říci : unlimited. Hm, to rozkošné maratónské utrpení… Mezitím mě už podruhé předbíhá jak čelo závodu, tak spousta těch šťastných, méně trpících spoluběžců. Rychlejší trpí méně již minimálně tím, že to mají dříve za sebou. Skutečnost, že ještě běžím, lze připsat jedině silnému příboji endorfinů a adrenalinu, které tělo produkuje ve stavu absolutního ohrožení. Dříve tyto látky umožnily pravěkému lovci uniknout před šavlozubým tygrem,… prý také snižují výrazně práh bolestivosti…určitě ano, protože po třicátém kilometru bych to střízlivý přece nemohl běžet. Jestli jsem nahlížel do toho pověstného tunelu na pětatřicátém či až na šestatřicátém kilometru, to vážně nevím…ale možná to ještě nebyl ten tunel vedoucí na opačnou stranu bytí, protože žádné světlo, úlevu ani rajskou hudbu jsem neregistroval, jen mžitky před očima. Blížící se čtyřicátý kilometr s sebou nese totální vyčerpání přecházející v beznaděj uběhnout dalších sto metrů. Nakonec je člověk uběhne jen proto, aby si řekl, že těch dalších sto bude ještě horších. A optimismu moc nedodá ani přesvědčení, že horší už to být opravdu nemůže. Jsou to okamžiky, kdy se vkrádají myšlenky nejčernější, s jakýmsi pokusem ošidit sebe sama úvahou, že smrt je milosrdná…a v nekrologu zazní…už jej nic nebolí, došel spasení a vysvobození. Smrt nepřichází, místo ní jen další úsek lesní cesty nebo asfaltu, už to moc nevnímám a nerozlišuju. Jediné co vím je, že ještě není konec a že i kdybych se teď zastavil a sedl si na kraj cesty, nikdo mě do cíle neodnese, jen se to utrpení znásobí nutností opět vstát… a tak raději běžím dál s vědomím, že je to jediná možnost, jak to nezměrné utrpení zkrátit a ukončit. Pravda je, že doběh na stadion vidinu konce staví do sice stále poněkud rozmazaných, ale již konkrétnějších obrysů. Pudem sebezáchovy vyvolaná otupělost a fakt, že už dobrých deset kilometrů necítím nohy, vede k pozitivnímu důsledku, kterým je pohyb směrem cíli. Ono nohy necítit se jeví jako lepší, než cítit že bolí. I kdybych chtěl, nejsem schopen nad stavem svého těla přemýšlet, což je ostatně moc dobře. A má mysl se odosobněna vznáší mimo mě a to bez možnosti ovlivňovat mé konání, takže jen strojově mechanicky kladu jednu nohu před druhou. Ztrácím atributy toho, co se nazývá druhou signální soustavou a plně mě ovládají jen základní pudy. Ale pozor, ještě chvilku a je to tady. Cílová rovinka mi přináší do již setrvalé agónie nové, dosud nepoznané pocity, které mě zpočátku matou, jako by vypnutý mozek registroval pokusy o své znovupřipojení k té hmotě, které normálně říkám tělo. Přívlastky jako strašný, hrozný, šílený se najednou jakoby zanořují, …to máš jako když hladina jezírka po dopadu kamene vyšplíchne a teď se kruhy uklidňují a uklidňují a za chvíli to vypadá, jakoby nikdy jiná než takto bohorovně klidná nebyla. Cílovou čáru vnímám naprosto zřetelně a bezpečně vím, že to co se mnou rozlévá, je ten pocit, pro který jsem ty poslední čtyři hodiny žil. Klesám do trávy, někdo mi podává pití a říká…bylo to dobrý. Jak dobrý,… vynikající, skvělý, fantastický,… neznám nic lepšího, než ten pocit po doběhu, nemuset už běžet a moci si vychutnávat, že už to mám za sebou. Euforie ve své cílové podobě. To jestli jsem překonal sám sebe či nějaké ty útrapy, to jsou jen řeči, literární fabulace jdoucí po povrchu. Je zbytečné a k ničemu, snažit se vytáhnout z běžcova nitra pocity, důvody proč a co mu to dává. Jedinou možností, jak se přiblížit k odpovědím na takové otázky, je zaběhnout si maratón.

14.9.2008 Pocity Mikuláše Pomalého (mého horšího já) převyprávěl

Pavel Hurych

Maratón klub Kladno

Je spolek se zaměřením na vytrvalostní běh a pořádání běžeckých závodů. 

Nabídka sponzorům


Anketa

Jak se vám líbí nová trať Kladenského maratónu?
Je lepší (84.6 %)
graf
Je horší (7.7 %)
graf
Je stejná/nevím (7.7 %)
graf

Připravujeme

so 17. listopadu 2018
Závod dvojic

Kde: Městský atletický stadion Sletiště
Délka trati: 10 Km
Start: 15:00
Informace zde


so 1. prosince 2018
Čertovská 5

Kde: Unhošť, Sokolovna Melicharova ulice
Délka trati: 5,7 Km
Start: 10:00
Informace zde

© Maratón klub Kladno | Mapa stránek | Napište nám